Blizi se pomalu vanoce, na ktere jsem se vzdycky tesil. Spousty bramboroveho salatu, rizky, kapr, vanocka a hlavne vanocni stromecek, na kterem horely svicky a pod horicima prskavkama darky. Ale strasne nerad vzpominam na vanoce v padesatem druhem a sedmdesatem devatem roce.

Ty prvni smutne vanoce byli bez meho taty, ktery byl komunistickymi grazly odvlecen. Byt, v kterem jsme bydleli, byl prakticky zdemolovan po domovni prohlidce a tak v teto dobe, ve svych deviti letech, jsem se poprve ocitl tvari v tvar komunisticke politice. Jako devitilety kluk jsem nemohl pochopit vyznam nadavani meho dedecka, on byl stary tramwajak a ja jeho velky obdivovatel. Babicka me vzala na Palmovce na zastavku a ja jen s napetim koukal, jestli prijizdi tramwaj, kterou ridi muj hrdina. Tramwaj se rozjela, ja samozrejme sedel dedeckovi na kline a ridil tramwaj. Po hodine me babicka zase vyzvedla a ja se tesil, az zase nekdy pojedu a sam budu ridit. Ale v tom 52. roce, dedecek se stal pro mne vzorem. Kudy chodil, vsude nadaval a dokonce hlasite vykrikoval: Ty kurvy komunisticky. A neodpustil si to ani pri stedrovecerni veceri, kdyz moje mama brecela, stejne jako brecela cele dva roky. Ona brecela nejenom proto, ze tatu zavreli a my nevedeli, kde je, nebo jestli vubec zije, ale brecela taky proto, ze nasi sousedi zakazali svym detem si se mnou hrat, ja byl syn kriminalnika?

Po dvouch letech, nas pes, jmenoval se Kaca, zacal strasne knucet, skakat na dvere, moje mama me pozadala, jestli bych ho nesel vyvencit. Tak jsem se zacal do toho sychravyho pocasi oblekat a nekdo zatukal na dvere.Sel jsem otevrit, pes silel, ja se zeptal kdopak to za tema dverma je a ozvalo se jen: Ja, tata. To byl muj nejhezci vanocni darek, o kterem se mi mnohokrat zdalo. A tyhle vanoce nam nezkazili ani komousi i kdyz se o to snazili. Oni totiz panove v dlouhych kozenych kabatech prisli asi za dve hodiny pote, co se vratil tata z komunistickyho koncetraku, tatu zkontrolovat, jestli ma vsechny propousteci papiry v poradku.

A pak slo vsechno v normalnich komunistickych koleji. Me nevzali do pionyra, ne ze bych tam chtel, abych byl soucast mladeze nove, Gottwaldove, ale oni si tam hrali, jezdili na tabory, atd. Moje dve dcery samozrejme za tak zvane normalizace po 68. roce do pionyra take nevzali, za coz jsem jim, komousum, ted vdecny.

V 78. roce, po zbaveni Cs. obcanstvi, jsem s manzelkou a dcerama odjel do Rakouska. Za par mesicu jsem poslal pozvani k navsteve rodicu, samozrejme potvrzene z Cs. Konzulatu ve Vidni. Pustili jen mamu. Za dalsich par mesicu pustili jen tatu. Proc je nepustili oba dva najednou? Holky to nemohly pochopit, proc dedecek nemuze prijet. Ted uz to chapou, v jakem komunistickym teroru jsme zili.

V roce 1979 mel prijet na vanoce muj tata. Bohuzel neprijel, umrel 2. prosince. Po kratkem rozvazovanim jsem si rekl, ze se ponizim a pujdu na Cs. velvyslanectvi ve Vidni pozadat o viza, abych mohl jet otci na pohreb. Jen na jediny den. Viza mi nedali. Tenkrat jsem probrecel nekolik tydnu, to byly strasny vanoce. Mama ve Varech, sama, my ve Vidni.

Kolik tech komunistickych grazlu, kteri pracovali za Husaka v diplomatickych sluzbach, pracuje na zastupitelskych uradech dnes? Kolik diplomatu pracujicich dnes na ruznych ambasadach po celem svete, studovalo v Moskve, kde se ucili tyto teroristicke a nelidske metody? Mam dojem, ze pokud nahodou neumreli, tak skoro vsichni maji zase jako sveho zamestnavatele Ministerstvo zahranicnich veci CR, nebo jim plati mzdu Ceska rozvedka nebo kontrarozvedka.

V lednu v roce 1990 jsem dostal dopis z Cs. konzulatu v Sydney, kde mi nabidly zpet Cs. obcanstvi. Zapomnel jsem jim podekovat. Takze vyuzivam teto prilezitosti, diky za nabidku, soudruzi. Jsem rad, ze jsem se nestal znovu obcanem zeme, kterou mam porad rad, ale ktera je vedena zlocinci, kteri by jednou meli skoncit na lavicich obzalovanych.