Je StB expoziturou Policie ČR, nebo je tomu již dokonce naopak?

 

Lidí, kteří se za totality nějak dostali do kontaktu s komunistickou Státní bezpečností, je v Česku nepočítaně. Na tisíce se počítali estébáčtí profesionálové, statisíce dalších křiváků s nimi za jidášský groš ochotně spolupracovaly - fízlovaly pro ně ve svém nejbližším okolí, donášely jim na své známé, přátele, příbuzné, dokonce i na rodinné příslušníky. A konečně tu byli občané, jež zločinná StB nazývala zájmovými osobami. Šlo o nešťatníky určené k takzvanému vytěžení, to jest k práskačství nevědomému či aspoň nedobrovolnému, které profesionálním estébákům mělo posloužit k jejich pozdějšímu vydírání. Vzácné jsou naopak případy, kdy se pokrokově smýšlející individuum do řad komunistických fízlů cpalo horem dolem, ale Státní bezpečnost jeho touhu nevyslyšela. S jedním takovým nás 14. března seznámila Mladá fronta Dnes a jeho hlavním hrdinou není nikdo menší než současný ředitel Národní protidrogové centrály a jeden z nejmocnějších policistů v České republice.

Jiří Komorous odjakživa snil o tom, státi se estébákem. Podřídil tomu vznešenému cíli naprosto všechno už v útlém dětství, jak popisuje ve svém láskou ke komunismu prodchnutém životopise z roku 1987, kdy jako šestadvacetiletý čerstvý absolvent práv marně bušil na estébácká vrata. V jeho šestistránkovém prosebnickém elaborátu se dočítáme věci, které nám dnes vyrážejí dech. Již jako děcko byl malý Jiřík příkladný produkt bolševické víry, kádrová rezerva rudé diktatury jako vymalovaná. Byl postupně pionýrským praporečníkem, svazáckým revizorem na střední škole, ideologem SSM na právnické fakultě, absolventem večerní funkcionářské školy Socialistického svazu mládeže a na vojně předsedou PV (patrně plukovního výboru) SSM. Když se po návratu do civilu jako nejuvědomělejší z uvědomělých svazáků stal příslušníkem Veřejné bezpečnosti, i tam na něho čekala předsednická funkce v základní mládežnické organizaci a také několik metálů za jeho dosavadní angažovanost. Vyvrcholením Komorousovy důsledné přípravy na příští estébáckou kariéru bylo jeho přijetí do KSČ v červnu roku 1984.

Ještě o tři roky později, kdy v Moskvě už prachmizerný, možná dokonce imperialisty najatý bolševik Gorbačov naplno rozjížděl svoji glasnosť a perestrojku a husákovská totalita pomalu začínala mít na kahánku, dokazoval soudruh Komorous sám na sobě, že i za fasádou vysokoškolsky vzdělaného policajta se může skrývat docela obyčejné jelito. Sovětská okupace v srpnu 1968 byla pro Československo požehnáním, prohlašoval odhodlaně. V již zmíněném životopise své komunistické přesvědčení dovedl k naprosté dokonalosti: »V průběhu let 1968 - 1969 jsem byl ještě mlád, ale s celou problematikou jsem se důkladně seznámil později, jednak z vypozorování očitých svědků (otec, matka, starší sourozenci), jednak vlastním studiem. Problematiku jsem plně pochopil a zcela podporuji a souhlasím se vstupem spojeneckých vojsk. Jsem přesvědčený internacionalista, plně oddaný marxismu-leninismu.«

Dnes přesvědčený marxista Komorous pro změnu tvrdí, že byl ve svých šestadvaceti letech ještě nezralý k vytvoření objektivního světonázoru. To bychom mu mohli i věřit. Jednak je určitá míra mentální zaostalosti u bývalých přílušníků SNB poměrně obvyklá, jednak je třeba vzít v úvahu, z jak skvělé rodiny dnešní policajtská hvězda pochází. Tatíček velel zásahovým jednotkám VB, které brutálně potlačovaly každý sebemenší pokus o vyjádření občanského nesouhlasu s komunistickou diktaturou, a paní matka asi také není žádná pravicová oportunistka, když s tím pendrekářem dokázala žít a sdílet manželské lože. Že geny neumlčíš, o tom se můžeme kdykoliv přesvědčit při pohledu do poslaneckých lavic KSČM - i stalinista Grebeníček mladší je věrnou kopií svého otce Aloise, svého času estébáckého sadisty, který se vyžíval v mučení politických vězňů. Je mezi těmi dvěma dokonalými marxisty ale přece jen jeden nepatrný rozdíl: Miroslav Grebeníček nešéfuje ozbrojenému útvaru, který se podle znalců vnitráckých poměrů těší pověsti takřka nekontrolovatelné a také nekontrolované složky policie demokratického státu.

Co ale teď s Komorousem? Postkomunistická státní policie si ho asi skutečně nehýčká proto, že proslul jako splachovací kariérista, spíš na něm oceňuje jeho schopnost účinně bojovat s drogovou mafií. Nic proti tomu, ne nadarmo je byvší marný čekatel na estébáckou slávu postrachem hašišáků, zhulených děvek a další toho druhu součásti kriminálního podsvětí. Musí ale hned dřepět na všemocné šéfovské židli? Nemělo by mu stačit honit feťáky a být rád, že smí zůstat schopným řadovým policajtem, když už mu ze sametového dopuštění nevyšla plánovaná fízlovská kariéra? Ještě před dvaceti lety byl skalním bolševikem a zuřivým obhájcem sovětské agrese, na niž si ani kloudně nepamatuje. Co je zač dnes? A čím by byl zítra, kdyby se komunistickému vůdci Filipovi podařilo dovolat Leninovi a uspět u toho bolševického lotra se žádostí o pomoc při zorganizování nového rudého převratu? Zajímá to vůbec někoho? Proč je Langerovo vnitro v takovém klídku a dokonce chrání přesvědčené marxisty na postech, kde už víc než sedmnáct let nemají co pohledávat?

Před loňskými volbami »jediná pravice v zemi« slibovala, že bude-li v nich úspěšná, vymete z vnitra rázně veškerou pozůstalost po levicových ministrech Grossovi a Bublanovi. Ivan Langer se zdál být garantem toho závazku, a hle: sotva půl roku poté zastává nikoli bezvýznamnou funkci v letenské »kachlíkárně« bývalý estébák a specialista na boj s vnitřním nepřítelem Jiří Slanina, zástupcem šéfa pro zahraniční vztahy v příspěvkové organizaci Zařízení služeb pro ministerstvo vnitra je bývalý agent StB Aleš Koleška alias Ondra, tamtéž se ke spokojenosti sametových »revolucionářů« činí i jistý Jaroslav Šalda, za totality školitel příslušníků Veřejné bezpečnosti. Je to pouhé lajdáctví a nedůslednost »nových struktur«, nebo si máme myslet, že se přesvědčení marxisté zčistajasna stali oddanými služebníky systému, proti němuž byli odjakživa vychováváni, školeni a cvičeni jako nenahraditelný frajer Komorous?

Či snad jde ještě o něco jiného? Třeba o to, abychom už konečně zapomněli a dopřáli všelijakým Komorousům a jim podobným tesklivcům po zmařených kariérách čas na rekonvalescenci, během níž se pokusí vzkřísit své ambice? Není-li ještě Policie České republiky, potažmo estébáky prolezlé ministerstvo vnitra, filiálkou podřimující Státní bezpečnosti, velmi bych stál o to, aby tyto pochybnosti nás, Klausem posmívaných »primitivních antikomunistů«, zaplašil pan Langer osobně. Nejlépe slibovanými skutky, případně zárukami, jimž se dá věřit. Každopádně však přesvědčivěji, než jak je toho schopen jeho záhadný chráněnec Komorous.

Petr Zavoral

 

Pane Vaňku, pan Komorous je váženým členem Pasekářů, což je spolek zejména chartistů, bývalých disidentů, zejména však slušných, antikomunisticky cítících lidí. Ti, kteří mají šrámy na minulosti, si to již dostatečně odpykali a nejsou navěky zatraceni. Minulost pana Komorouse známe detailně, včetně spisovatele Jana Beneše a kritika Jana Rejžka, které jistě nelze podezřívat se sympatií ke "starým sterukturám". Máme pana Komorouse rádi, jeho protidrogové dílo je velkolepé. Všichni jsme však trochu alergičtí na kecy, plné polopravd, lží a určitě stylistické ubohosti a diletantismu, navíc pocházející od australských protinožců.  To doopravdy nemáte nic lepšího na práci? Co je Vám do nás? Já bych Vám doopravdy nepsal, Komorousovi nesaháte ani na paty, kdyby mě nevytočila ta fotografie s pivem. To je doopravdy ubožáctví non plus ultra!      

Benes: On nic on muzikant

 

                               Bohemia News - Vstupte