Masožravé rostliny (nejen) - Radek Kastner
Masožravky, historie, zájmy, foto
Tučnice s dvoutvarými růžicemi / "Mexické tučnice"
Tučnice obecně patří mezi mé oblíbené masožravé rostliny. Existuje jich velké množství, spousta druhů je snadno pěstovatelná, nezaberou příliš místa, ochotně a často kvetou a mimo botanických druhů existuje i řada zajímavých hybridů.
Skupina tučnic s dvojtvarými růžicemi, někdy nesprávně avšak jednodušeji zvaná mexické tučnice (i já však běžně toto označení používám), se tedy logicky staly pro mne nejpočetněji zastoupenou skupinou masožravek v mé sbírce.
Pinguicula esseriana - letní (1) a zimní růžice (2)
Většina z mexických tučnic roste na zásaditém podloží (různé druhy vápence) na malých ostrůvcích naváté půdy nebo organických zbytků, mechů, případně přímo v prasklinách skal.
Pinguicula moranensis - letní (1) a zimní růžice (2)
Preferují vlhká místa, většina z nich roste ve vyšších polohách, kde se v noci a ráno sráží horký a vlhký vzduch, tvoří se mlhy a z těch také rostliny čerpají vláhu. Naprostá většina z nich roste spíše v polostínu, případně dokonce na severních svazích hor. Vždy je zde však dostatek minimálně rozptýleného světla. Důležité je také proudění vzduchu.
Kořenový systém tučnic je jednoduchý, krátký a nevětvený. Slouží rostlinám pouze pro uchycení k podloží, nikoliv k přenosu živin.
Pinguicula laueana ´Crimson red´ - přechod letní růžice (1) do růžice zimní (2)
Rostliny pěstuji v substrátu složeném z perlitu, křemičitého písku, rašeliny případně s přídavkem sádry, sádrovce nebo nějaké formy vápence u vápnomilných forem (např. Pinguicula gypsicola). Poměr většinou 1 : 1 : 0,5 : 0,1 (případně 1 : 1 : 1 : 1). Některé rostliny pěstuji pokusně na sopečném tufu (P. esseriana, P. moranensis, P. ´Sethos´).
Kompaktní zimní růžice je vhodné občas porosit, zvláště u druhů, které rostou v mlžných oblastech (např. P. gypsicola, P. gracilis, P. rotundiflora...).
Přes léto pěstuji naprostou většinu mexických tučnic venku na balkoně. Osvědčilo se mi však kultivovat venku spíše již větší rostliny, s malými semenáčky jsem měl problém kvůli expanzi plísní na vlhkém substrátu a následně na samotných rostlinách. Tím docházelo k velkým ztrátám. Při venkovní kultivaci zavlažuji rostliny spodem permanentní zálivkou. Hladina zálivky je však maximálně do cca 0,5 cm. Rostliny mám ve stínu a vzrostlým jedincům venkovní kultivace svědčí. Snáší dobře i vysoké teploty, pokud nejsou na přímém slunečním úpalu.
Pinguicula hemiepiphytica - přechod letní růžice (1) do růžice zimní (2) s květem (3)
Přes zimu stahuji rostliny na západní parapet, postupně omezuji zálivku, na určité období nezalévám vůbec. Rostliny tak vytvářejí velice ochotně zimní růžice. Z nich také mnoho druhů začíná následně nakvétat. Teploty v zimním období se na parapetu pohybují kolem 15 °C. Rostlinám není potřeba zvyšovat světelnou intenzitu.
Množení je možné semeny, ale nejjednodušším způsobem je množení vegetativní, za pomoci listů odtržených nejlépe ze zimní růžice (je to však možné i z růžic letních, ne vždy však se stejně dobrým výsledkem) a položením těchto listů přímo na substrát. V několika týdnech vyrazí z listů nové rostliny. Tak je možno získat ve velice krátkém období mnoho dalších rostlin.
Pinguicula moctezumae - letní růžice a Pinguicula gypsicola ´Buenavista´- zimní růžice
Některé z mexických tučnic však vytvářejí jediný, téměř neměnný typ růžice v letním i zimním období. Jsou to např. Pinguicula emarginata nebo Pinguicula moctezumae, která v zimní období pouze zkracuje listy.
Mexické tučnice se snadno a často při pěstování v kulturách kříží, ale vzhledem k tomu, že v přírodě se teritoria výskytu jednotlivých druhů málokdy překrývají, existuje jen velice málo přírodních kříženců. Mezi nejznámější uměle vypěstované hybridy patří např. Pinguicula ´Sethos´, Pinguicula ´Weser´, Pinguicula ´Aphrodite´ a další.
Jedna pěstitelská poznámka na závěr:
Uvědomte si, že pokud přijdete o nějaké tučnice, bude téměř ze 100 % důvodem jejich uhnití z přelití substrátu, nedostatečného osvětlení, malého pohybu vzduchu, případně nízkých teplot. Málokdy se vám naopak podaří, aby mexické tučnice uschly! Pouze semenáče jsou náchylné jak na přemíru vlhka, tak na přílišný sluneční úpal, který nejsou schopny zvládnout vzhledem ke své malé velikosti a nemožnosti absorbce většího množství tepelného záření tak, aby to rostlinu nevysušilo.
Přírodní podmínky
Mexické dvoutvaré tuènice se øadí víceménì k horským/vysokohorským druhùm, vzhledem k tomu, že vysoká pohoøí v Mexiku patøí k nejèastìjším oblastem jejich výskytu (Sierra Madre del Sur, Sierra Madre Oriental a Sierra Madre Occidental, pøípadnì navazující a sousedící oblasti).
Prostøedí výskytu mexických tuènic, mimo nìkterých druhù rostoucích na sádrovcovém podkladu (napø. P. gypsicola, P. ehlersiae, P. immaculata, P. medusina...) a druhù jednoletých (napø. P. crenatiloba, P. lilacina, P. takakii, P. sharpii...) tvoøí pøevážnì svislé srázy, strmé svahy a skalní lavice. Koøení ve velmi tenké vrstvì substrátu, mnohdy s vysokým obsahem vápníku, ve vlhkém mechu nebo v jílovité pùdì a to v nadmoøských výškách od pøibližnì 500 do 3000 m. n. m.
V Mexiku se v tìchto výškových stupních nejèastìji vyskytují smíšené, mlžné lesy (dub, borovice, jedle), pøípadnì mlžné lesy dubové èi jehliènaté.
U nìkterých druhù je prokázán i výskyt témìø epifytický a to v mechu na vìtvích a kmenech stromù (napø. P. hemiepiphytica, P. moranensis).
Oblasti jsou pøevážnì zavlažovány vlhkostí z mrakù a mlh, deštì nebývají pøíliš èasté a to dokonce ani v dobì plného vegetaèního období. V "zimním", suchém období se množství vlhkosti ještì výraznìji snižuje a dochází tak u vìtšinu druhù k pøechodu do sukulentní formy (viz výše). Zimní rùžice zvìtšují u nìkterých druhù pravdìpodobnost zachycení vzdušné vlhkosti tvorbou štìtinek a chlupù na rùžicích.
Prostøedí výskytu mexických tuènic, mimo nìkterých druhù rostoucích na sádrovcovém podkladu (napø. P. gypsicola, P. ehlersiae, P. immaculata, P. medusina...) a druhù jednoletých (napø. P. crenatiloba, P. lilacina, P. takakii, P. sharpii...) tvoøí pøevážnì svislé srázy, strmé svahy a skalní lavice. Koøení ve velmi tenké vrstvì substrátu, mnohdy s vysokým obsahem vápníku, ve vlhkém mechu nebo v jílovité pùdì a to v nadmoøských výškách od pøibližnì 500 do 3000 m. n. m.
V Mexiku se v tìchto výškových stupních nejèastìji vyskytují smíšené, mlžné lesy (dub, borovice, jedle), pøípadnì mlžné lesy dubové èi jehliènaté.
U nìkterých druhù je prokázán i výskyt témìø epifytický a to v mechu na vìtvích a kmenech stromù (napø. P. hemiepiphytica, P. moranensis).
Oblasti jsou pøevážnì zavlažovány vlhkostí z mrakù a mlh, deštì nebývají pøíliš èasté a to dokonce ani v dobì plného vegetaèního období. V "zimním", suchém období se množství vlhkosti ještì výraznìji snižuje a dochází tak u vìtšinu druhù k pøechodu do sukulentní formy (viz výše). Zimní rùžice zvìtšují u nìkterých druhù pravdìpodobnost zachycení vzdušné vlhkosti tvorbou štìtinek a chlupù na rùžicích.
Zimní kultivace "mexických tučnic"
Zimní kultivací je zde myšleno pìstování mexických tuènic v našich podmínkách, v období naší zimy, která díky zkrácení dne, snížení svìtelné intenzity a poklesu teplot alespoò èásteènì nahrazuje podmínky na pøírodních stanovištích mexických tuènic.
Mezi tìmito tuènicemi existují druhy, které celoroènì rostou na vlhkých místech, nicménì jich je menšina. Jsou to napø. Pinguicula emarginata, Pinguicula moctezumae a další. U tìchto druhù je možné udržovat po celý rok relativnì znaènì vlhký substrát, pøípadnì vyšší RVV.
Jeden z "vlhkých" paøníkù (P.emarginata, P.moctezumae a rùzné jejich hybridy spoleènì s P.crystallina ssp.hirtiflora)
Pomineme-li další skupinu mexických tuènic - letnièek, které pøeèkávají nepøíznivé podmínky pomocí semen (napø. P. crenatiloba, P. lilacina, P. sharpii nebo P. takakii), pøeèkává nejvíce tuènic zimní/suché období pomocí zimních rùžic. Pøestože jsou druhy, které suchou periodu vyslovenì nevyžadují je vhodné, abychom rostlinám doma podobu pøírodních cyklù navodili.
Znamená to, že pøibližnì v období øíjna zaèneme omezovat zálivku tím zpùsobem, že pøibližnì 2x - 3x po sobì (záleží na množství vody, které jsou rostliny u nás zvyklé pøijímat) dolijeme ještì rostlinám vodu, tu necháme vsáknout a odpaøit a postupnì prodlužujeme dobu mezi tìmito zálivkami až se zálivkou ustaneme zcela. Nemusíme mít obavu, že by nedostatek pùdní vlhkosti rostliny znièil. Nìkteré tuènice naopak bez zimní/suché periody nemusí pøežít a nebo mohou špatnì prosperovat další vegetaèní sezónu.
Jeden ze "suchých" paøníkù, kde rostliny získávají vlhkost jen obèasným porosením
Vlivem zkracování dne, snižování množství zálivky a poklesu teplot zaènou rostliny pøecházet do zimních vegetaèních rùžic z drobných, nahlouèených, sukulentních listù. Celou zimu až do února nebo bøezna není nutné rostliny vùbec zalévat, èerpají totiž ze zásob ve svých listech a zmenšením rùžic snižují pøirozený odpar. Na jaøe, ve chvíli, kdy zaènou vyrážet první vìtší listy, obnovíme zálivku a pøes léto opìtovnì udržujeme substrát neustále vlhký.
Osvìdèilo se mi pøes zimu ukládat kvìtináèe s tuènicemi do malých, uzavøených paøníkù s vìtráním, (pøípadnì do otevøených akvárií) a to proto, že je rostlinám vhodné udržovat i o nìco vyšší RVV než bývá obvykle na parapetech nad topením. Rostliny pøes zimní období nepravidelnì (nìkdy 1-2x dennì, jindy i po nìkolika dnech) rosím, èímž je zajištìn pøísun malého množství vláhy a zároveò uvnitø paøníkù se pomalým odparem zvyšuje RVV na cca 60%.
Jeden ze západních parapetù - paøníky nad topením
Rostliny mám pøes zimu na západním parapetu, kam svítí ve sluneèných dnech slunce maximálnì 2 hod. dennì, tìsnì pøed západem. Na jaøe je však již vhodné rostlinám pøistínit (toho dociluji pomocí žaluzií) a následnì, když noèní teploty pøestanou klesat pøíliš pod 10 °C umisuji rostliny na balkon, kde jsou až do øíjna, kdy opìtovnì pro nì v mých podmínkách zaèíná zimní/suchá perioda.
Mezi tìmito tuènicemi existují druhy, které celoroènì rostou na vlhkých místech, nicménì jich je menšina. Jsou to napø. Pinguicula emarginata, Pinguicula moctezumae a další. U tìchto druhù je možné udržovat po celý rok relativnì znaènì vlhký substrát, pøípadnì vyšší RVV.
Jeden z "vlhkých" paøníkù (P.emarginata, P.moctezumae a rùzné jejich hybridy spoleènì s P.crystallina ssp.hirtiflora)
Pomineme-li další skupinu mexických tuènic - letnièek, které pøeèkávají nepøíznivé podmínky pomocí semen (napø. P. crenatiloba, P. lilacina, P. sharpii nebo P. takakii), pøeèkává nejvíce tuènic zimní/suché období pomocí zimních rùžic. Pøestože jsou druhy, které suchou periodu vyslovenì nevyžadují je vhodné, abychom rostlinám doma podobu pøírodních cyklù navodili.
Znamená to, že pøibližnì v období øíjna zaèneme omezovat zálivku tím zpùsobem, že pøibližnì 2x - 3x po sobì (záleží na množství vody, které jsou rostliny u nás zvyklé pøijímat) dolijeme ještì rostlinám vodu, tu necháme vsáknout a odpaøit a postupnì prodlužujeme dobu mezi tìmito zálivkami až se zálivkou ustaneme zcela. Nemusíme mít obavu, že by nedostatek pùdní vlhkosti rostliny znièil. Nìkteré tuènice naopak bez zimní/suché periody nemusí pøežít a nebo mohou špatnì prosperovat další vegetaèní sezónu.
Jeden ze "suchých" paøníkù, kde rostliny získávají vlhkost jen obèasným porosením
Vlivem zkracování dne, snižování množství zálivky a poklesu teplot zaènou rostliny pøecházet do zimních vegetaèních rùžic z drobných, nahlouèených, sukulentních listù. Celou zimu až do února nebo bøezna není nutné rostliny vùbec zalévat, èerpají totiž ze zásob ve svých listech a zmenšením rùžic snižují pøirozený odpar. Na jaøe, ve chvíli, kdy zaènou vyrážet první vìtší listy, obnovíme zálivku a pøes léto opìtovnì udržujeme substrát neustále vlhký.
Osvìdèilo se mi pøes zimu ukládat kvìtináèe s tuènicemi do malých, uzavøených paøníkù s vìtráním, (pøípadnì do otevøených akvárií) a to proto, že je rostlinám vhodné udržovat i o nìco vyšší RVV než bývá obvykle na parapetech nad topením. Rostliny pøes zimní období nepravidelnì (nìkdy 1-2x dennì, jindy i po nìkolika dnech) rosím, èímž je zajištìn pøísun malého množství vláhy a zároveò uvnitø paøníkù se pomalým odparem zvyšuje RVV na cca 60%.
Jeden ze západních parapetù - paøníky nad topením
Rostliny mám pøes zimu na západním parapetu, kam svítí ve sluneèných dnech slunce maximálnì 2 hod. dennì, tìsnì pøed západem. Na jaøe je však již vhodné rostlinám pøistínit (toho dociluji pomocí žaluzií) a následnì, když noèní teploty pøestanou klesat pøíliš pod 10 °C umisuji rostliny na balkon, kde jsou až do øíjna, kdy opìtovnì pro nì v mých podmínkách zaèíná zimní/suchá perioda.
Jak probudit tučnice ze zimních růžic?
Na začátku možná otázka, proč je vlastně uvádět, pozdě na podzim, do jakéhosi stavu hibernace, když by možná mohl být později na jaře problém je probudit zpět k "životu"? Odpověď je jednoduchá. Přesto, že jsou mexické tučnice vegetovat celý rok, v podstatě v letních růžicích, existuje mnoho druhů, které kvetou například jen ze zimních růžic, rostlina také potřebuje určitý vegetační odpočinek a o to dravěji potom vyráží do vegetace a spouští kvetení. Já se o to snažím už jen proto, že je to tak obvyklé na přírodních stanovištích. Přesto existují mexické tučnice, které mají i v přírodě neměnnou růžici (P. emarginata, P. moctezumae), ale také potřebují celoročně vlhko.
Jak tedy dobře a správně probudit tučnice?
*Pinguicula heterophylla i jiné skutečně mohou na přehřátí reagovat druhotným spánkem. Totiž fytohormonem zodpovědným za spánek tučnic je kyselina abscisová. Ta je ale současně i zodpovědná za odpověď na jakýkoli stres, kdy se rychle syntetizuje. Působí jako první věc uzavírání průduchů, později
útlum růstu a dormanci. Vyrábí se hlavně ve starších listech, kdežto antagosnistické fytohormony se produkují ve vzrostných vrcholech (auxiny v mladých listech, cytokinin v kořenových špičkách). U všech těchto fytohormonů dochází samozřejmě k traslokaci čili přesunování uvnitř organismu, ale to není nyní důležité.
Vraťme se ke kyselině abscisové. Povel k její syntéze a hromadění tedy vzniká buď přirozeně vlivem krátících se dnů v hlubokém podzimu, anebo při stresu. Rostlina se jí může zbavit postupným enzymatickým odbouráváním, ale to probíhá jedině při chladu (nikoli mrazu). Ten chlad znamená u P. heterophylla teploty 5-15 °C. Máte-li v zimě tepleji, dějí se v cibuli této tučnice dvě neblahé věci:
1) Málo se odbourává kyselina abscisová
2) Příliš se prodýchává zásoba škrobu - zdroje energie pro jarní rašení. Doporučuji tedy přezkoumat zimní podmínky v době, kdy je rostlina zatažena.
*RNDr. Miloslav Studnička, ředitel Botanické zahrady v Liberci
Jak tedy dobře a správně probudit tučnice?
- Už při zasazování myslete na správný substrát (lehký, vzdušný, nepřemokřený)
- Nebojte se včas na podzim ustat se zálivkou (ideálně konec října) a když říkám ustat, myslím tím úplně zastavit!
- Uvědomte si, že přesto, že se zima v Mexiku vyznačuje suchem, přesto se v oblastech výskytu tučnic objevují časté mlhy, které jsou jediným zdrojem vody v tomto období, tento stav je dobré simulovat při pěstování občasným mlžením (všimněte si, že většina zimních růžic je pokryta chloupky, které slouží právě k pohlcování vzdušné vlhkosti)
- Přes zimní období umístěte tučnice na chladnější místo (kdo má široké parapety, stačí ty, jinak je vhodná např. chodba domu, zimní zahrada atd.)
- Ideální teplota je přibližně mezi 10 - 15 °C (to je další důvod proč nezalévat!), pokud tučnice neprojdou při zimních růžicích chladovou periodou, mohou mít problém se na jaře probudit (háklivé na to jsou např. P. moranensis, P. heterophylla a další).
- Tučnice na jaře dají většinou samy vědět, kdy je potřeba obnovit zálivku, první jarní listy totiž vyráží ještě ze zimních růžic při suchém substrátu (např. P. gypsicola vyžaduje první zálivku opravdu až poté, co jí začnou vyrážet první letní listy)
- Je nutno si uvědomit, že doba probouzení je u různých druhů tučnic různá a to v období od března až do června!
- ...a rozhodně nespěchejte, rostliny se vám samy a včas odmění jak květy, tak intenzivním růstem!
*Pinguicula heterophylla i jiné skutečně mohou na přehřátí reagovat druhotným spánkem. Totiž fytohormonem zodpovědným za spánek tučnic je kyselina abscisová. Ta je ale současně i zodpovědná za odpověď na jakýkoli stres, kdy se rychle syntetizuje. Působí jako první věc uzavírání průduchů, později
útlum růstu a dormanci. Vyrábí se hlavně ve starších listech, kdežto antagosnistické fytohormony se produkují ve vzrostných vrcholech (auxiny v mladých listech, cytokinin v kořenových špičkách). U všech těchto fytohormonů dochází samozřejmě k traslokaci čili přesunování uvnitř organismu, ale to není nyní důležité.
Vraťme se ke kyselině abscisové. Povel k její syntéze a hromadění tedy vzniká buď přirozeně vlivem krátících se dnů v hlubokém podzimu, anebo při stresu. Rostlina se jí může zbavit postupným enzymatickým odbouráváním, ale to probíhá jedině při chladu (nikoli mrazu). Ten chlad znamená u P. heterophylla teploty 5-15 °C. Máte-li v zimě tepleji, dějí se v cibuli této tučnice dvě neblahé věci:
1) Málo se odbourává kyselina abscisová
2) Příliš se prodýchává zásoba škrobu - zdroje energie pro jarní rašení. Doporučuji tedy přezkoumat zimní podmínky v době, kdy je rostlina zatažena.
*RNDr. Miloslav Studnička, ředitel Botanické zahrady v Liberci
Vegetativní rozmnožování "mexických tučnic"
Velkou výhodou u mexických tuènic je jejich relativnì jednoduchá možnost rozmnožování pomocí listových øízkù. Jak už víme, vìtšina tìchto v Mexiku rostoucích tuènic tvoøí dvoutvaré rùžice s letními - masožravými a zimními - sukulentními listy. K odebrání listových øízkù mùžeme použít jednotlivé listy z obou typù rùžic, výhodnìjší však je, odebrat je z rùžice zimní. I úspìšnost získání nových rostlin je u sukulentních listù vyšší.
Vhodné je listy odebírat napøíklad pøi pøesazování, vzhledem k tomu, že jednoduší zpùsob jejich odebrání je ve chvíli, kdy není rostlina pøichycena v substrátu. Znamená to tedy, že vybranou rostlinu opatrnì vyjmeme, napøíklad za pomocí pinzety, ze substrátu a opatrným pohybem odlomíme jednotlivé listy i s bází pohybem smìrem dolù, pøípadnì kývavým pohybem tak, abychom listy co nejménì poškodili.
Zimní rùžice Pinguicula laueana ´Crimson Red´ (vlevo) a odtrhávání listu pinzetou ze zimní rùžice Pinguicula agnata
Odlomené listy je dobré ponechat 1-2 hodiny volnì položené nìkde, kde mají listy pøístup vzduchu, aby došlo k zaschnutí v místì, kde byly listy odlomeny. Mezitím je dobré si pøipravit vhodnou nádobu, do které listové øízky následnì umístíme. Možností je mnoho. Já používám uzavíratelné plastové krabièky, kterých se vìtšinou bìhem roku podaøí nashromáždit velké množství, protože jsou do nich baleny rùzné potraviny.
Odtržené listy tuènic ponechané volnì na vzduchu, aby zaschly v místì odlomení, zajímavá je také rozdílná velikost listù v jednotlivých zimních rùžicích (v horní øadì zleva P. esseriana, P. gracilis, dole zleva P. jaumavensis, P. hemiepiphytica), možná nádoba použitelná pro rozmnožování
Substrát je možno použít a už ten, který normálnì používáte pro pìstování tuènic (u mì je to rašelina, perlit, písek a vápenná pøímìs) a nebo se dá také použít a už písek nebo napøíklad perlit samotný. Substrát zvlhèíme, není nutné ani vhodné, aby listy na substrátu "plavaly". Potom by mohlo dojít k uhnívání listù. Staèí relativnì nízká vlhkost substrátu.
Perlit použitý jako substrát (vlevo), povrch substrátu rozdìlený na jednotlivé sekce pro rùzné rostliny (vzhledem k malému prostoru šetøím takto místem a v této nádobì mohu množit 10-12 druhù tuènic, u každého druhu v prùmìru 10 listových øízkù
Listové øízky umístìné v rozmnožovací nádobì a jiný, menší druh plastové nádoby pro ètyøi druhy tuènic s jejich popisem
Listový øízek v mixovaném substrátu (rašelina, perlit, písek a pìnovec s vyrùstající novou rostlinou (vlevo) a mladá rostlina vzniklá z listového øízku cca po 3 mìsících (vpravo)
Vhodné je listy odebírat napøíklad pøi pøesazování, vzhledem k tomu, že jednoduší zpùsob jejich odebrání je ve chvíli, kdy není rostlina pøichycena v substrátu. Znamená to tedy, že vybranou rostlinu opatrnì vyjmeme, napøíklad za pomocí pinzety, ze substrátu a opatrným pohybem odlomíme jednotlivé listy i s bází pohybem smìrem dolù, pøípadnì kývavým pohybem tak, abychom listy co nejménì poškodili.
Zimní rùžice Pinguicula laueana ´Crimson Red´ (vlevo) a odtrhávání listu pinzetou ze zimní rùžice Pinguicula agnata
Odtržené listy tuènic ponechané volnì na vzduchu, aby zaschly v místì odlomení, zajímavá je také rozdílná velikost listù v jednotlivých zimních rùžicích (v horní øadì zleva P. esseriana, P. gracilis, dole zleva P. jaumavensis, P. hemiepiphytica), možná nádoba použitelná pro rozmnožování
Substrát je možno použít a už ten, který normálnì používáte pro pìstování tuènic (u mì je to rašelina, perlit, písek a vápenná pøímìs) a nebo se dá také použít a už písek nebo napøíklad perlit samotný. Substrát zvlhèíme, není nutné ani vhodné, aby listy na substrátu "plavaly". Potom by mohlo dojít k uhnívání listù. Staèí relativnì nízká vlhkost substrátu.
Perlit použitý jako substrát (vlevo), povrch substrátu rozdìlený na jednotlivé sekce pro rùzné rostliny (vzhledem k malému prostoru šetøím takto místem a v této nádobì mohu množit 10-12 druhù tuènic, u každého druhu v prùmìru 10 listových øízkù
Listové øízky umístìné v rozmnožovací nádobì a jiný, menší druh plastové nádoby pro ètyøi druhy tuènic s jejich popisem
Následnì staèí krabièku uzavøít, prùbìžnì udržovat mírnou vlhkost a èekat na to, až se objeví nové rostlinky. Nezapomeòte si také poznaèit, které listy patøí jakému druhu tuènic, abyste následnì nemuseli èekat dlouhé mìsíce, než budete moci dospìlé rostliny dobøe rozeznat buï podle stavby rostliny samotné a nebo podle jejich kvìtù.
Listový øízek v mixovaném substrátu (rašelina, perlit, písek a pìnovec s vyrùstající novou rostlinou (vlevo) a mladá rostlina vzniklá z listového øízku cca po 3 mìsících (vpravo)
Poznámky k vegetativnímu množení mexických tučnic
- Listy odtrhávejte postupnì ze spodní èásti rùžice a to tahem smìrem dolù
- Listy odtrhávejte spíše rukou nežli nìjakým nástrojem, hrozí totiž mechanické poškození listù (napø. pinzetou) - promáèknutí, pøelomení, takto poškozené listy mají tendenci odumøít døíve, nežli vyraší nové rostlinky
- Krabièky s listy neumisujte na pøímé sluneèní svìtlo, ideální napø. východní parapet
- Substrát/médium nemusí být pøíliš vlhký/-é, vhodnìjší se mi jeví spíše rosení listù, je tak menší pravdìpodobnost pøedèasného uhnití listù, zvláštì pokud jsou nižší teploty
Opylování a výsevy tučnic
Naprostá většina tučnic je cizosprašná, což znamená, že k jejich opylení potřebujete dvě nepříbuzné rostliny, samosprašná je ale např. evropská Pinguicula lusitanica, a pravděpodobně i jiné tučnice - letničky z okruhu mexických tučnic a to např. P. crenatiloba, P. lilacina, P. sharpii nebo P. takakii. Někdy se však podaří opylit i vzájemně příbuzné rostliny, případně rostliny vlastním pylem, semena však většinou nevzniknou a nebo je jich málo a špatně klíčí.
Jinak však není problém rostliny úspěšně opylovat, ideální je to velmi malým štětečkem, párátkem a nebo osvědčený způsob - pomocí listu špičatých tillandsií. Květy některých tučnic jsou dostatečně veliké a jdou opylovat bez závažných problémů (P. ibarrae, P. hemiepiphytica, P. agnata, P. moranensis atd.), jiné květy jsou menší a tedy i manipulace při opylování a použití "nástrojů" na umělé opylování je složitější, může totiž dojít k poškození samotného květu (P. emarginata, P. gracilis, P. rotundiflora atd.).
Poněkud zvětšená semena P. hemiepiphytica x ibarrae a jejich srovnání s velikostí zápalky
Tyčinky s prašníky jsou uschovány za pestíkem s bliznou a semeníky. Tzn., že je nutno se štětečkem dostat až do této oblasti (odhrnout opatrně pestík) a nabrat pyl, v pozdějším stupni zralosti se pyl samovolně uvolňuje a vypadává na spodní střední část květu, bohužel však nemám vyzkoušeno, jak dlouhá je jeho schopnost opylení. Po nabrání pylu se při pohybu nástroje směrem ven pestíky ohrnují směrem nahoru a tím se zabraňuje samoopylení.
Obdobným způsobem potom musíte přenést nabraný pyl do vámi vybraného květu ať už stejného druhu tučnice a nebo druhu jiného. Tučnice se totiž velice ochotně kříží a tak není problém zahrát si doma na botaniky a pokusit se vykřížit nový kultivar a zařadit se tak po bok takovým pěstitelům, jako je například Miloslav Studnička a jeho Pinguicula ´Hanka´ (P. zecheri x rotundiflora) nebo třeba Jan Flísek a Kamil Pásek a jejich Pinguicula ´Aphrodite´ (P. agnata ´scented flower´ x moctezumae).
Poté, co se vám podaří rostliny vzájemně opylovat, je vhodné si květní stvoly označit tak, abyste věděli, které rostliny jste vlastně zkřížili. Jako první se uvádí rostlina mateřská = příjemce pylu, jako druhá se potom uvádí rostlina otcovská = dárce pylu (viz např. P. zecheri (přijemce pylu) x rotundiflora (dárce pylu). Semena dozrávají několik málo týdnů. To že se opylení podařilo, se nejlépe pozná na odkvetlém květním stvolu, který se nesvěsí dolů na substrát, ale zůstane se tyčit nad rostlinou, postupně se na něm začne vyvíjet semeník a to že jsou semena zralá se pozná i podle jeho barvy, která je tmavě hnědá až černá. Semeník potom pukne a semena se z něj začnou sypat. Na toto období je potřeba dát si pozor, abyste náhodou např. kvůli větru o semena nepřišli. Můžete také semeník uzavřít třeba do malého igelitového sáčku (pozor na vlhkost a plíseň!) a tím si zabezpečíte jejich uchování.
Označení výsevní krabičky pro dobrou orientaci, zvláště pokud provádíte najednou více výsevů a vpravo patrná cirkulace vlhkosti v uzavřené výsevní krabičce (vysrážené páry)
Mexické tučnice mají tu výhodu, že se jejich semena nemusí stratifikovat a mohou se hned vysévat, na rozdíl od tučnic temperátních, kterým výrazně prospívá chladová stratifikace a výsevy v časném jarním období.
Po sklizni semena ihned vysévám do malých umělohmotných, uzavíratelných krabiček (jaké se používají třeba na saláty) a to na povrch substrátu, který je tvořen směsí rašeliny, písku a perlitu, je to v podstatě totožný substrát, jaký používám i do květináčů s tučnicemi, jen nepřidávám vápencovou složku. Substrát i semena důkladně porosím/postříkám rozprašovačem tak, aby byl substrát dostatečně vlhký, nikoliv však přemokřený, krabičky uzavřu a umisťuji na východní parapet, kde jsou vystaveny dopoledne i slunečnímu svitu. Díky tomu, že jsou krabičky uzavřené a na slunci se zahřívají, je uvnitř dostatečná vlhkost a zároveň zajištěn koloběh vody.
Semena klíčí v rozmezí jednoho až několika týdnů a i podle rychlosti klíčení, podle počtu sklizených a nebo vyklíčených semen se pozná, jak kvalitní semena, se podařilo "vyrobit" a předurčuje to částečně i vitalitu budoucích rostlin. I tyto krabičky si neopomeňte dobře označit (jaká semena, kolik, datum výsevu, datum vyklíčení, celkový počet vyklíčených semen a pod.).
Množství malých rostlin na popisovaném substrátu, spontánně klíčících v tomto případě již cca po 7-10 dnech
Kříženci tučnic se mezi sebou dále kříží velice špatně, většina z nich je totiž sterilních a nejsou schopny dalšího opylení. Není je však problém množit vegetativně.
Jinak však není problém rostliny úspěšně opylovat, ideální je to velmi malým štětečkem, párátkem a nebo osvědčený způsob - pomocí listu špičatých tillandsií. Květy některých tučnic jsou dostatečně veliké a jdou opylovat bez závažných problémů (P. ibarrae, P. hemiepiphytica, P. agnata, P. moranensis atd.), jiné květy jsou menší a tedy i manipulace při opylování a použití "nástrojů" na umělé opylování je složitější, může totiž dojít k poškození samotného květu (P. emarginata, P. gracilis, P. rotundiflora atd.).
Poněkud zvětšená semena P. hemiepiphytica x ibarrae a jejich srovnání s velikostí zápalky
Tyčinky s prašníky jsou uschovány za pestíkem s bliznou a semeníky. Tzn., že je nutno se štětečkem dostat až do této oblasti (odhrnout opatrně pestík) a nabrat pyl, v pozdějším stupni zralosti se pyl samovolně uvolňuje a vypadává na spodní střední část květu, bohužel však nemám vyzkoušeno, jak dlouhá je jeho schopnost opylení. Po nabrání pylu se při pohybu nástroje směrem ven pestíky ohrnují směrem nahoru a tím se zabraňuje samoopylení.
Obdobným způsobem potom musíte přenést nabraný pyl do vámi vybraného květu ať už stejného druhu tučnice a nebo druhu jiného. Tučnice se totiž velice ochotně kříží a tak není problém zahrát si doma na botaniky a pokusit se vykřížit nový kultivar a zařadit se tak po bok takovým pěstitelům, jako je například Miloslav Studnička a jeho Pinguicula ´Hanka´ (P. zecheri x rotundiflora) nebo třeba Jan Flísek a Kamil Pásek a jejich Pinguicula ´Aphrodite´ (P. agnata ´scented flower´ x moctezumae).
Poté, co se vám podaří rostliny vzájemně opylovat, je vhodné si květní stvoly označit tak, abyste věděli, které rostliny jste vlastně zkřížili. Jako první se uvádí rostlina mateřská = příjemce pylu, jako druhá se potom uvádí rostlina otcovská = dárce pylu (viz např. P. zecheri (přijemce pylu) x rotundiflora (dárce pylu). Semena dozrávají několik málo týdnů. To že se opylení podařilo, se nejlépe pozná na odkvetlém květním stvolu, který se nesvěsí dolů na substrát, ale zůstane se tyčit nad rostlinou, postupně se na něm začne vyvíjet semeník a to že jsou semena zralá se pozná i podle jeho barvy, která je tmavě hnědá až černá. Semeník potom pukne a semena se z něj začnou sypat. Na toto období je potřeba dát si pozor, abyste náhodou např. kvůli větru o semena nepřišli. Můžete také semeník uzavřít třeba do malého igelitového sáčku (pozor na vlhkost a plíseň!) a tím si zabezpečíte jejich uchování.
Označení výsevní krabičky pro dobrou orientaci, zvláště pokud provádíte najednou více výsevů a vpravo patrná cirkulace vlhkosti v uzavřené výsevní krabičce (vysrážené páry)
Mexické tučnice mají tu výhodu, že se jejich semena nemusí stratifikovat a mohou se hned vysévat, na rozdíl od tučnic temperátních, kterým výrazně prospívá chladová stratifikace a výsevy v časném jarním období.
Po sklizni semena ihned vysévám do malých umělohmotných, uzavíratelných krabiček (jaké se používají třeba na saláty) a to na povrch substrátu, který je tvořen směsí rašeliny, písku a perlitu, je to v podstatě totožný substrát, jaký používám i do květináčů s tučnicemi, jen nepřidávám vápencovou složku. Substrát i semena důkladně porosím/postříkám rozprašovačem tak, aby byl substrát dostatečně vlhký, nikoliv však přemokřený, krabičky uzavřu a umisťuji na východní parapet, kde jsou vystaveny dopoledne i slunečnímu svitu. Díky tomu, že jsou krabičky uzavřené a na slunci se zahřívají, je uvnitř dostatečná vlhkost a zároveň zajištěn koloběh vody.
Semena klíčí v rozmezí jednoho až několika týdnů a i podle rychlosti klíčení, podle počtu sklizených a nebo vyklíčených semen se pozná, jak kvalitní semena, se podařilo "vyrobit" a předurčuje to částečně i vitalitu budoucích rostlin. I tyto krabičky si neopomeňte dobře označit (jaká semena, kolik, datum výsevu, datum vyklíčení, celkový počet vyklíčených semen a pod.).
Množství malých rostlin na popisovaném substrátu, spontánně klíčících v tomto případě již cca po 7-10 dnech
Kříženci tučnic se mezi sebou dále kříží velice špatně, většina z nich je totiž sterilních a nejsou schopny dalšího opylení. Není je však problém množit vegetativně.
Jak dopěstovat semenáče tučnic do dospělosti
Pokud se nám výsevy zdaří a semena vyklíčí, udělá to dozajista každému pěstiteli velkou radost, zvlášť, pokud vysévá semena z vlastního opylování a nebo křížení. Potom však nastává relativně nejproblematičtější část života tučnic a to je růst semenáčů a dopěstování rostlin do dospělosti.
Za nějakou dobu po vyklíčení je vhodné začít rostlinám větrat, tzn. otevřít krabičky, ve kterých je pěstujeme a tím je přivykat na nižší vzdušnou vlhkost a nižší teploty. Není třeba žádný z kroků od vlastního opylování až po dospělost zbytečně uspěchávat, předejdeme tak úhynu malých rostlin.
Malé rostlinky jsou nejvíce háklivé na přímé sluneční světlo bez přistínění a přemokření substrátu v kombinaci s nižšími teplotami. Přemokření substrátu se dá zabránit jednoduše - tučnicím totiž stačí substrát vlhký, nikoliv mokrý tzn., že pokud krabičku se semenáči nahnete, neměla by z ní vytékat voda, nebo alespoň ne dlouhodobě. Semenáčům také prospívá, sám mám vyzkoušeno, že substrát obsahuje v poměru více perlitu než rašeliny a písku. Rostliny tak nejsou v přímém kontaktu s mokrým substrátem.
Problematičtější je však možnost uhnívání a plísní, což se může zdařit zvláště pokud začneme velmi malé rostlinky příliš brzy letnit a nebo provedeme výsevy v pozdějším období (podzim, zima) a výsevy necháme např. na chladném parapetu ve vlhku s nedostatkem světla a pohybem vzduchu.
Pokud se tedy vyvarujte přímému celodennímu slunečnímu úpalu, výraznému přemokření a brzkému letnění v teplém prostředí nebo naopak pozdnímu výsevu v chladném a vlhkém prostředí bez cirkulace vzduchu a dostatku světla, nejsou výsevy problematické a rostliny se vám určitě úspěšně podaří přivést až do dospělosti.
Za nějakou dobu po vyklíčení je vhodné začít rostlinám větrat, tzn. otevřít krabičky, ve kterých je pěstujeme a tím je přivykat na nižší vzdušnou vlhkost a nižší teploty. Není třeba žádný z kroků od vlastního opylování až po dospělost zbytečně uspěchávat, předejdeme tak úhynu malých rostlin.
Malé rostlinky jsou nejvíce háklivé na přímé sluneční světlo bez přistínění a přemokření substrátu v kombinaci s nižšími teplotami. Přemokření substrátu se dá zabránit jednoduše - tučnicím totiž stačí substrát vlhký, nikoliv mokrý tzn., že pokud krabičku se semenáči nahnete, neměla by z ní vytékat voda, nebo alespoň ne dlouhodobě. Semenáčům také prospívá, sám mám vyzkoušeno, že substrát obsahuje v poměru více perlitu než rašeliny a písku. Rostliny tak nejsou v přímém kontaktu s mokrým substrátem.
Problematičtější je však možnost uhnívání a plísní, což se může zdařit zvláště pokud začneme velmi malé rostlinky příliš brzy letnit a nebo provedeme výsevy v pozdějším období (podzim, zima) a výsevy necháme např. na chladném parapetu ve vlhku s nedostatkem světla a pohybem vzduchu.
Pokud se tedy vyvarujte přímému celodennímu slunečnímu úpalu, výraznému přemokření a brzkému letnění v teplém prostředí nebo naopak pozdnímu výsevu v chladném a vlhkém prostředí bez cirkulace vzduchu a dostatku světla, nejsou výsevy problematické a rostliny se vám určitě úspěšně podaří přivést až do dospělosti.
Tučnice a jejich choroby
Prozatím nemám příliš zkušeností s problémy, které by mi tučnice dělaly, přesto se v poslední době začal jeden z nich objevovat. V počátku jsem ho přikládal k mým pěstitelským přehmatům, poté, co jsem se potkal s Honzou Flískem a přišla řeč na tučnice, zjistil jsem, že nejsem pravděpodobně s tímto problémem osamocen.
Jak se tedy projevuje tato choroba u tučnic? I relativně velké a vzrostlé rostliny počnou zmenšovat své růžice, odcházejí větší a starší listy. To ještě pěstitel nemusí ihned zaznamenat, protože tučnice se někdy chovají nevyzpytatelně a jak je popsáno výše, mohou např. při teplotním šoku přecházet dříve do zimních, sukulentních růžic. Později však již bývá na nějaký zákrok pozdě. Rostliny začnou intenzivně a nezvratně uhnívat od středu růžice, od růstového vrcholu a v této chvíli rostliny už nezachrání ani rychlé oddělení listů pro vegetativní množení, protože už bývá rostlina napadena celkově.
RNDr. Miloslav Studnička byl opět tak laskav, že mi sdělil bližší informace i pravděpodobnou příčinu tohoto "onemocnění" tučnic a případnou možnost, jak se jí bránit a nebo jí alespoň nenapomáhat v rozšiřování.
* Chorobu popsanou u tučnic znám. Nejsem ovšem fytopatologem a nemám ani možnosti nechat si udělat analýzu škůdců. Nejspíše jde o napadení rzí Ustilago pinguicullae, která se do sbírek zavléká se sběry evropských tučnic v přírodě. Oslabené rostliny bývají k tomu napadány háďátkem zhoubným, které je v každém skleníku, regulováno pouze imunitou zdravých rostlin. Chemie na něj prakticky nefunguje. Stejně tak se mohou přidat i bakterie, způsobující mokré hniloby centra růžice. Dosud nejlepším očistným chemickým přípravkem se jeví opakovaná zálivka roztokem Sulky, pokud se ji podaří sehnat. Zasahuje jak rez, tak částečně i háďátka. Někdy pěstitel infekci napomůže i tím, že pomlží či pokropí sluncem rozehřáté rostliny. Voda na list sice v létě patří, ale výhradně při zataženém počasí, anebo hodně pozdě večer a brzy ráno. Že tučnice jsou horské rostliny, tudíž potřebují průvan, je samozřejmé.
* RNDr. Miloslav Studnička, ředitel Botanické zahrady Liberec (na snímku uprostřed, vlevo Fanda Malý, vpravo moje maličkost při setkání Darwiniany v Liberci, 04-2007)
Jak se tedy projevuje tato choroba u tučnic? I relativně velké a vzrostlé rostliny počnou zmenšovat své růžice, odcházejí větší a starší listy. To ještě pěstitel nemusí ihned zaznamenat, protože tučnice se někdy chovají nevyzpytatelně a jak je popsáno výše, mohou např. při teplotním šoku přecházet dříve do zimních, sukulentních růžic. Později však již bývá na nějaký zákrok pozdě. Rostliny začnou intenzivně a nezvratně uhnívat od středu růžice, od růstového vrcholu a v této chvíli rostliny už nezachrání ani rychlé oddělení listů pro vegetativní množení, protože už bývá rostlina napadena celkově.
RNDr. Miloslav Studnička byl opět tak laskav, že mi sdělil bližší informace i pravděpodobnou příčinu tohoto "onemocnění" tučnic a případnou možnost, jak se jí bránit a nebo jí alespoň nenapomáhat v rozšiřování.
* Chorobu popsanou u tučnic znám. Nejsem ovšem fytopatologem a nemám ani možnosti nechat si udělat analýzu škůdců. Nejspíše jde o napadení rzí Ustilago pinguicullae, která se do sbírek zavléká se sběry evropských tučnic v přírodě. Oslabené rostliny bývají k tomu napadány háďátkem zhoubným, které je v každém skleníku, regulováno pouze imunitou zdravých rostlin. Chemie na něj prakticky nefunguje. Stejně tak se mohou přidat i bakterie, způsobující mokré hniloby centra růžice. Dosud nejlepším očistným chemickým přípravkem se jeví opakovaná zálivka roztokem Sulky, pokud se ji podaří sehnat. Zasahuje jak rez, tak částečně i háďátka. Někdy pěstitel infekci napomůže i tím, že pomlží či pokropí sluncem rozehřáté rostliny. Voda na list sice v létě patří, ale výhradně při zataženém počasí, anebo hodně pozdě večer a brzy ráno. Že tučnice jsou horské rostliny, tudíž potřebují průvan, je samozřejmé.
* RNDr. Miloslav Studnička, ředitel Botanické zahrady Liberec (na snímku uprostřed, vlevo Fanda Malý, vpravo moje maličkost při setkání Darwiniany v Liberci, 04-2007)
Tučnice s jednotvarými růžicemi
Název této skupiny tuènic je odvozen od jejich schopnosti vytváøet a udržet po celý rok jediný typ rùžice a to masožravý, narozdíl od dvojtvarých tuènic, které vytváøejí letní-masožravé a zimní-sukulentní typy rùžic, pøípadnì tuènice s pøezimovacími pupeny, které po ukonèení vegetaèní sezony zatahují a vytváøejí pupeny, pomocí kterých pøežívají nepøíznivé zimní období.
Skupina jednotvarých tuènic je vázána pøevážnì na oblast JV USA (P. pumila, P. primuliflora, P. planifolia, P. ionantha, P. lutea, P. caerulea), støední Ameriky/Karibiku s pøevážným výskytem v oblasti Kuby (P. filifolia, P. albida, P. lignicola, P. benedicta, P. jackii, P. bissei, P. casabitoana, P. cubensis, P. infundibuliformis, P. jaraguana), jižní Ameriky (P. involuta - Peru a Bolívie, P. calyptrata - Kolumbie, Ekvádor, P. antarctica, P. chilensis - Argentina a Chile, P. elongata). V Evropì rostou pouze dva druhy, které se do této skupiny øadí a to P. lusitanica, která je letnièkou a pøežívá pomocí semen (pobøeží Španìlska, Portugalska, Z - Francie, J - Británie, pobøeží Irska a Skotska, Orknejské ostrovy, zasahuje až na sever Afriky - Maroko) a P. crystallina (Øecko, Itálie, Francie, Turecko, Kypr - vždy v omezených oblastech).
Osobnì mne zaujala skupina tuènic JV USA, bohužel tyto rostliny nejsou bìžnì pìstované a tudíž i jejich získání není jednoduché.
Doporučovaný substrát pro některé z amerických jednotvarých tučnic
P. lutea, P. caeruela, P. pumila – 50% písek, 50% rašelina, pøípadnì pøidání malého množství perlitu na úkor rašeliny, substrát spíše vlhký nežli mokrý.
P. planifolia, P. primuliflora, P. ionantha – rostou v pøírodì v èásteènì zatopeném substrátu, pro kultivaci se zdá být výhodná kombinace – základ rašelina, horní vrstva živý rašeliník.
Tučnice s přezimovacími pupeny
Tuènice jsou rostliny mnoha podob, vegetaèních území a zpùsobù vyrovnávání se s rùznì extrémními podmínkami. Další zajímavou skupinou tìchto rostlin jsou tuènice s pøezimovacími pupeny. Jsou to rostliny pøevážnì mírného a arktického, pøípadnì vysokohorského pásma, kolonizující území asijského, evropského i amerického kontinentu. Co tyto rostliny odlišuje od ostatních tuènic? Jedna zásadní a významná vegetaèní vlastnost. Pøes hlavní vegetaèní období (jaro - podzim) tvoøí klasické chudolisté rùžice masožravých listù, pøevážnì podlouhlých a zašpièatìlých, mnohdy s podvinutými okraji, u nìkterých druhù také pohybem kolem podélné osy reagující na ulovení koøisti a zároveò tak zabraòující odplavení èi jinému mechanickému odstranìní koøisti s povrchu listù. V zimì naopak tyto rostliny zatahují. V období vegetaèního klidu vytváøí rostliny pupeny ze zkrácených, respektive nevyvinutých listù (vlastnì jakési malé "jako cibulky"), které rostliny zatahují tìsnì k povrchu substrátu, do substrátu nebo dokonce pod jeho úroveò. Díky této adaptaci pøežívají pod snìhem a v mrazu a pøeèkávají nejnepøíznivìjší podmínky na svých vegetaèních územích.
Tento typ tuènic je možné také rozlišovat ještì podle akceptace èi tolerance kyselých, zásaditých a nebo obou typù substrátù. Zásadité substráty vyhledávají rostliny P. dertosensis, P. fiorii, P. grandiflora ssp. rosea, P. longifolia ssp. caussensis, P. longifolia ssp. longifolia, P. longifolia ssp. reichenbachiana, P. mundi,
P. poldinii, P. vallisneriifolia, P. vulgaris f. bicolor. Kyselé substráty naopak vyhledávají rostliny P. algida, P. nevadensis, P. ramosa, P. variegata, P. villosa. Oba typy substrátù tolerují P. alpina, P. balcanica, P. bohemica, P. corsica, P. grandiflora, P. grandiflora f. pallida, P. leptoceras, P. macroceras, P. macroceras ssp. nortensis, P. vulgaris.
Dìlení podle rùzné tolerance k substrátùm bylo pøevzato z knihy Kamila Páska - Masožravé rostliny (podrobný návod k pìstování)
Druhy tučnic - informace
Informace k jednotlivým druhùm tuènic naleznete ZDE.