Název: Já nejsem na prodej (rozhovor s Karlem Krylem)
Necenzurované Noviny, 1992/ 30, ročník 2
Já nejsem na prodej
Motto: ... byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat, jak zakázali psát a zakázali zpívat.A bylo jim to málo, poručili dětem modlit se, jak si přálo veličenstvo kat...
Karel Kryl
/ Z koncertu Vánoce bez násilí - 20.12.1989 Pasienky - přenášeno v přímém
přenosu československou televizí /
7.prosince 1992, na předvánočním koncertě Karla Kryla v Brně, bylo Janáčkovo divadlo zcela vyprodáno. Necenzurované noviny požádali Karla Kryla o rozhovor. Později o další rozhovor požádal pouze Katolický týdeník.V denících nebyla o koncertě ani zmínka.
Můžete říci na které straně politického spektra stojíte?
Prosím - na svým. Mně uhýbají prostě strany vždycky doleva nebo napravo.To dělali také panu Churchillovi. Pan Churchill byl čtyřikrát v partaji a vždycky se ho ptali jestli nezradil partaj. Říkal: já ne, ale partaj mě uhnula doleva nebo doprava.
A co říkáte otázce Moravy? V moravských stranách nebo hnutích disidenty nenajdete.
Já nevím. Já mám takový pocit: disident impera. Já nevím jestli má člověk ty disidenty vůbec hledat. Totiž mnozí disidovali / pozn.: byli vzdáleni - latinský slovník / a vládnou. Já jsem nikdy nebyl disident. Protestoval bych proti tomu být označen disidentem. Disidenti byli ti, kteří nám vládli a kteří se zase chystají nám vládnout. To je všechno. Já jsem pozitivní charakter. A disident, který oponuje demokracii - to jsou ti druzí / a já disident nejsem /.
Nemáte strach, že vaše názory mohou zneužít nepřátelé demokracie?
/ Smích /. Mohou. Nemám strach.
Jak se díváte na politiku Klausovy strany: špinavé peníze atd.
Já nevím, co jsou to špinavé peníze, čisté peníze. To je prostě horizontální pohled na svět bez špetky vertikály. Jedná se o nové hodnocení starého problému a starý výsledek zdánlivě nového problému.Je to vždycky tak, že staré struktury, nebyla-li provedena revoluce do konce - ztratilo se tempo - staré struktury posléze revoluci zaškrtí, nastane nové císařství, tak jak to bylo ve Francouzské revoluci. V císařství se udělá nová šlechta, stará šlechta se z části postíná nebo odstraní, aby se znovu renovoval rod této šlechty a sešvagřil se s císařskou šlechtou. Vždycky tomu tak bylo a nastává to i v této zemi. To je můj názor. To znamená: nebudou tady žádné staré struktury, jsou tady dneska už staronové struktury a nedomnívám se, že komunistická strana je nebezpečná. Právě staronové bolševické struktury - bolševickokapitalistické - se bojí komunistické strany. Dneska - jak to zní směšně - aby jim náhodou ty nakradené prachy nesebrala.
Mohl by jste se vyjádřit k útoku na Jiřího Svobodu?
Považuji to za velice tragickou věc a nesmyslnou. Jestliže nezakáži komunistickou stranu a nepostavím ji mimo zákon, musím tu strpět to, že komunistická strana existuje. Jestliže je to legální strana, musím ji brát jako legální stranu, vzdor tomu, že jsem s ní nesouhlasil. To je zákon, jestliže beru vážně demokratické snahy, nebo alespoň demokratický blábol.Nesouhlasím s řešením tohoto typu. Nepovažuji za dobré, že někdo udělal atak na Jiřího Svobodu, velice proti tomu protestuji. Protože, jestliže měl být na někoho udělán atak, tak ti, na které by to mělo být uděláno, sedí určitě dneska v některé ze správních rad. Případně v penzi, obklopeni psy.S investicemi ve všech nových strukturách.
Jak se vám líbí anebo líbila politika Havla?
Já jsem doufal, vzhledem k tomu, že jsem sledoval Václava Havla, ne teprve poslední dva nebo tři roky, ale dobrých dvacet let, a to profesionálně v rozhlasové stanici Svobodná Evropa - tehdy ještě svobodná - a byl jsem přesvědčen, že je to člověk charakteru ryzího, což ovšem neznamená to, že když člověk je charakteru ryzého, musí s tím charakterem ryzím přežít tři roky působení nejenom poradců a mocných, ale také zalíbení v tom, že jako režisér přichází na scénu. Málokdy se stává, že dobrý režisér je také dobrým hercem...
Znal jsem člověka, který přežil dva koncentráky jako velice čestný muž.Přežil je /jak ten nacistický, tak posléze bolševický/ dvanáct let. Potom přišel do zahraničí a jelikož měl zaměstnání, které přináší peníze, rozhodl se, že dožene všechno, co bylo předtím. Zalíbilo se mu v tom, že měl najednou popularitu, vzhledem k tomu, že byl známý. Zalíbilo se mu posléze v tom, že měl peníze a stalo se z něho totální hovado, protože se mu zalíbilo v tom novém co měl a přestal vnímat čím byl. Takže ani dvojnásobný koncentrák po naprosto čestném přežití ještě nechrání člověka před zblbnutím. A obklopí-li se člověk lichotníky a nesleduje, když ho kamarád kopne do holeně, je mi ho, toho člověka, líto. Nic víc nechci říct, jenom, že je mi ho líto.
Já bych se mohl s některými lidmi prát. S tímto člověkem bych se ani prát nechtěl.
Jakou budoucnost předvídáte České republice a Slovenské republice?
Nejsem Sibyla. Dívám se na to z hlediska člověka, který podlehl iluzi - za dvacet let exilu - že vysílá pro národ, který má minimálně tolik páteře a tolik odolnosti, jako měl v letech padesátých, šedesátých až do roku 68-69.Musím konstatovat, že jsem se přepočítal vzhledem k tomu, že morální škody, respektive ty těžké škody na morálním stavu národa, jsou daleko hlubší, než jsem si v nejbujnějších snech dokázal představit. Marasmus, který je v této zemi, není způsoben jenom politiky ale i lidmi, kteří to polykají, kteří si jdou zase do svého dobrého bydla. Navíc se domnívám, že současná perioda dohánění spotřeby eliminuje dosavadní hodnoty. A je to právě to, že profanace dosavadních hodnot / jestli je to lidová píseň, jestli je to folk, jestli je to poctivá práce, případně smysl pro krásu, smysl pro pořádek - neodhodit vajgla na ulici, až po uřezaný strom, nebo znečištěné prostředí / prokazuje takovou gubernizaci duše národa, že jsem to skutečně podcenil. Tři roky pokusu o změny v této zemi mně vynesly, kromě vystřízlivění, také onemocnění, takže se chystám teď na dalších dvacet let na trošku jiné tempo, než byly ty tři roky revoluční. Připravuji se skutečně na deset, patnáct, dvacet let k vytrvalé, velice malé práci. Možná bez publika, dělal jsem to dvacet let předtím a nevidím důvodu, v současné situaci, že bych s tím měl přestávat. Dělám to svým způsobem - možná ne tak, jak byste si to představoval vy, stejně jako jinak si to představuje pan Svoboda, s stejně jak si to jinak představuje sociální demokracie, stejně jak si to jinak představuje pan Zeman anebo někdo jiný. Domnívám se, že v tom není nic špatného, mám-li trošičku jiné prostředky, než jenom do toho bít z dvoucentimetrového kanónu, nebo z pěticentimetrového, když mohu mít také vlasové náboje - takové které proniknou. Můžete mít lano a můžete tím lanem někoho škrtit. Mně stačí tenká hedvábná šňůrka. Na té se oběsí ještě lépe.
To onemocnění je vážné?
Přivodil jsem si prudký zápal slinivky břišní z vyčerpání, z přetažení, z běsení nad flákárnou, nad nepořádky, nad naprosto nesplněným slovem, nad nedodrženými termíny, nad podvody, nad malými krádežemi, většími krádežemi,až do velikých krádeží, nad nespolehlivostí zákonů, soudů atd.Nad nedůsledností jednoho, druhého, třetího.
A v Německu?
V Německu tyto potíže zatím nemám, ale mám takový pocit, že spojením s východním Německem přicházejí tyto neřesti i do mé bavorské náhradní dvacetileté vlasti.
Vyjádřil jste se kdysi, že poskytnete rozhovor kterýmkoliv novinám, když věci nevytrhnou z kontextu. Poskytl by jste rozhovor i českému Špíglu, o kterém se hovoří, že je to estébácký plátek?
Jsem z lidí, kteří jsou ochotni hovořit s kýmkoliv. Mohu hovořit stejně s panem Svobodou a normálně vyslechnout jeho názory, jako vyslechnout názory pana Sládka. Mohu hovořit skutečně s kýmkoli. Za dvacet jsem se naučil demokratickému jednání a nemám, vzdor tomu, že mám zabitou rodinu bolševikem, dojem, že je to otázka stranické příslušnosti. Znám daleko více bolševiků, kteří nikdy v komunistické straně nebyli a dlužno podotknout, že je jich více, než v té komunistické straně. Mám takový pocit, že bolševismus prosákl kompletně celým jednáním, nejenom jednoho, druhého, třetího národa, který je na tomto místě, ale prosákl hluboce dokonce i do kořenů rodinných, do kořenů náboženských. Pochybuji o tom, že se vůbec vyhnul kterémukoliv místu, které je na této zemi. Ten bolševismus, stejně jako fašismus, to je totéž, má pouze jinou výložku a jeden dokonalejší než druhý, protože se učí od toho druhého. Ale domnívám se, že je to dnes sešvagření se způsobem mafiánských vztahů. Domnívám se, že mafiánské vztahy jsou podporovány ze všech možných stran, a že se lidem v těchto mafiánských způsobech, některým lidem říkám - člověkům ne - lidem. Některým lidem se v tom líbí, protože z toho mají prospěch.Záleží na tom, jak zachází mafie s lidmi, kteří jsou ovládáni. Tedy 95 % se zastraší. To se udělá tak, že zítra budeš bez práce, případně ty tady moc nekecej, máš máslo na hlavě. Dělá se to vydíráním, dělá se to vším možným.Strachem z budoucnosti, úctou k vrchnosti, včetně pochlebování mocným a nasazování psích hlav jiným lidem. 95 % lidí se uklidní, protože chce mít to svoje jistý.
Z těch pěti procent, které zbývají, které nejsou k zastrašení, máme tu šanci je koupit. Neudělal bych to ani za milion. Dobře. Dáme půldruhého nebo dva. Vzhledem k tomu, že většina lidí, kteří tady momentálně sedí v parlamentech i v jiných místech, včetně vlády nebyli po léta dostatečně zaplaceni, ani dneska se nedomnívají, že jsou dobře zaplaceni, podléhají pochopitelně prospěchu svých jednotlivých rodin, případně svých osobních klanů. Jsou ke koupi a jsou na prodej. Může to být i vztah zcela pragmatický, člověka, který má jisté povolání a jednou jde s tím a podruhé s oním, protože to vyžaduje jeho zájem. Případně zájem jeho rodiny, kde je tlačen z té či oné strany. Říkám to povšechně, protože jsem s tím konfrontován dokonce i v úzkém kruhu svém.Třetí záležitost je v tom, že máme tady ten zbytek, který se prostě koupit nedá, ani zastrašit. Ten jednoduše likvidujeme. V této společnosti se nedomnívám, že útok na pana Svobodu je ten typický případ likvidace.Domnívám se, že typický případ likvidace je příklad Miloše Zemana. Případ Miloše Zemana je velice zajímavý a o d p u s ť t e, že to použiji. Miloš Zeman byl miláčkem televizního publika v době když jsem sem přišel. Byl to člověk zručného vyjadřování a s velkým smyslem pro pointu. Je to člověk sličný a víceméně na úrovni televizního moderátora. Vypadá velice dobře, nejenom na obrazovce. Pamatuji si velice dobře, jak všichni mí rozliční praví i leví kamarádi seděli a dívali se na něj, jak jim to ten Zeman zase pěkně dal. Setkal jsem se s Milošem Zemanem potom v divadle Semafor, kam ho pozvali a byl v té době velice košér a velice oblíbený. Během jediné chvíle, kdy zůstal nejprve bezpartijní, neboť se rozpadla ta smečka, která se rozdělila potom na menší smečky. Říkám to v této chvíli nikoliv v tom zlém, ale v tom normálním, dejme tomu živočišném druhu. Mraveniště se rozdělilo na několik jiných mravenišť.On zůstal mimo to vyhrané mraveniště, zapojil se do jiné strany. Od té chvíle se stal jakýmsi renegátem, byť OF nebylo stranou. Byl pošpiněn ze všech možných stran, protože má, dejme tomu, svůj názor. Nevím, jestli je jeho, jestli je prospěchářský. Nechci posuzovat. Chci posuzovat, jak se vůči Milošovi Zemanovi jedná. Celá ta záležitost proběhla tak, že má dneska Miloš Zeman psí hlavu a jak ho milovali, tak ho nenávidí. Je to taková debilárna - to je ta tragédie tohoto národa, nebo těchto národů, že se chová jako idiot, bohužel, a říkám to zcela vědomě. Říkám to stylem, jak mi říkal můj tatínek. Tatínek říkal: dostali jsme žito. Sem s ním! Je ztuchlé. Ven s ním! Nebo náš starý pokladník: Sláva mu! Utekl s kasou. Hanba mu! To je přesně ono, co tady vidím, v téhle zemi. Takhle se odstraňuje soupeř, který je nepříjemný. Ve chvíli, kdy mu nedám dokonce ani možnost, aby se k tomu vyjádřil. A jsou takoví lidé, kteří jsou tímhle tím způsobem odstraněni:
Napíší článek, který se nezveřejní, ale jsou pošpiněni v jiných novinách.Pak dostanou přes dršku, na základě vymyšleného textu, který nebyl řečen, na základě špatně formulovaného citátu, z vytrženého kusu textu, z toho nezveřejněného článku, jak se mi to stalo v Reflexu, jak se mi to stalo v Respektu. A navíc nedbale. Vzhledem k tomu, že existuje televizní záznam, že jsem hymnu zpíval, jsem osočen, že jsem hymnu nezpíval, že jsem odmítl...
Kdy?
Na oslavě 28. října.
Letos?
Ano.
Článek byl zveřejněn pouze v časopisu Znojemsko. Ten článek jsem četl na tom shromáždění /pozn.: 28. října/ a uvedl jsem tam, že tady nezpívám prostranu, ale pro republiku. Bylo to vytrženo z kontextu a špatně interpretováno. Z á m ě r n ě f a l e š n ě i n t e r p r e t o v á n o,
co jsem měl na mysli: „že paní, která mi psala dopis, napíše příště další dopis, via SRN, bývalému a možná i budoucímu zrádci národa.“ Znamená to tedy, že píše se čtyřkorunovou známkou, rozhodně ne na Hrad panu Havlovi, ale panu Krylovi do Mnichova. Ve chvíli, kdy to redaktor změní na to, že mám namysli zrádce národa pana Havla, změnil smysl mého vyjadřování, pošpinil mě když napsal, že jsem tohle řekl. Já jsem to neřekl.
To bylo v Reflexu?
To bylo v tom Reflexu. A jestliže se takhle zachází, a já nemám možnost se v těch novinách bránit, a ten text nebyl zveřejněn - jsem náhle uveden do nepřátelských kruhů, že já jsem ten zlý, že jsem se dal k levičákům, k bolševikům. A lidi mi nadávají. To je systém, jakým se to tady provádí. A já nejsem zrovna přítelem podobných věcí.
-------------------------------------------------------------------------------- Autor: Jaroslav Kroupa Název: Národní pohřeb Karla Kryla Necenzurované noviny 1994/12 str.: 3
Národní pohřeb Karla Kryla (DOKUMENT)
12. 4. 1944 - 3. 3. 1994 od roku 1969 žil v Mnichově
MOTTO:
Do kňučení Gotta
lžou brepty směšné
šaška - Evropana.
(Karel Kryl - Má vlast ...)
Pohřeb Karla Kryla se konal v pátek dne 11. března 1994 v břevnovském klášteře, za krásného počasí. Basilika kláštera byla zaplněna a venku stály tisíce lidí. Václav Havel, známý kladením kytiček u příležitosti úmrtí Jana Palacha, se na pohřeb nedostavil. Zato byl výmluvný jeho věnec s černou stuhou bez nápisu a s druhou stuhou pouze se jménem: Václav Havel. Tento věnec byl uložen do čela rakve s ostatky básníka! A televize to snímala a snímala pro diváky. A diváci byli informováni. Na rakvi byla trnová Proslýchalo se, že prezident přinese osobně kytičku, až nebude pracovně vytížen. Po úmrtí Karla Kryla měl v Radiožurnálu prohlásit, že až po jeho smrti se dozvěděl, že Karel Kryl splnil jeho přání pořádat koncerty po Československu. Zní to stejně cize, jako když v Brně řekl, že se dozvěděl až z tisku o tom, že po něm někdo házel rajské jablíčko. Nevím, co pak dělá Bezpečnostní informační služba se svými informacemi, anebo člen prezidentské kanceláře, ředitel Odboru pro vnitřní politiku, pan Ivan Medek. Nebo jsou i jiná vysvětlení: buď císař je nahý a neví o tom, anebo lže. Hrob Karla Kryla byl vykopán nedaleko hrobu filozofa Jana Patočky.
CHRÁM SV. MARKÉTY
ANASTÁZ OPASEK (vicepřevor břevnovského kláštera, otcovský přítel a zpovědník Karla Kryla).
(...) Zachoval si čistou duši přes veškerá úskalí, do kterých mohl spadnout. Nespadl. Zachoval si smysl pro spravedlnost a právo, které se často a snadno obchází i v dnešních dnech, ne tak hrubým a sprostým způsobem jako za sovětské okupace nebo za vlády minulého režimu (...)
(...) Prosíme za sebe, abychom měli v sobě alespoň kus jeho statečnosti, jeho smyslu pro právo a spravedlnost a jeho lásku k druhému člověku (...)
IVAN MEDEK (ředitel Odboru pro vnitřní politiku prezidentské kanceláře)
Karel Kryl byl básník, jeden z nejopravdovějších. Stal se bardem celé jedné generace. Oslovoval ji a dával jí naději. Ale byl také nesmiřitelným a ostrým kritikem minulého režimu. Když se vrátil, stal se opět bardem, ale zůstal také ostrým a nesmiřitelným kritikem všeho, s čím nesouhlasil. Básník má na to plné právo. Karel Kryl věděl, že básník nesmí lhát, a nikdy nelhal. Karel Kryl věděl, že básník nesmí být opatrný a nesmí se bát. Nebál se a nebyl opatrný. Ale Karel Kryl také věděl, že básník se může mýlit a já bych řekl, že dnes vím o jednom jeho omylu. Mýlil se v tom, když se domníval, že ti, které tak nesmiřitelně kritizuje v současné době, ho proto nemají rádi. V tom se mýlil. Já myslím, že pro každého z nás zůstává Karel Kryl bratrem, pro některé synem, a pro všechny přítelem z nejlepších. Děkujeme mu za to.
"NELŽETE!" "LŽETE!!!" zazněly těsně po sobě výkřiky dvou lidí, které se odrazily jako dva výstřely od klenby baziliky.
JACEK BALUCH (velvyslanec Polské republiky) Oliwské varhany pozbyly zvuku, je ticho, je mlha a nevidíš břeh. V tomto tichu se s tebou loučíme, bratříčku Karle, barde Pražského jara, jak jsme ti říkali v Polsku. Pamatuješ na 3. listopad roku 1989, po dvacetileté přestávce jsi zpíval poprvé před českým publikem v polské Vratislavi. Přes hranici polsko-československou, polsko-německou a polsko-ruskou, prodralo se do Polska tenkrát tolik tvých přátel, snad jen o málo méně než těch, kteří se přišli s tebou dneska rozloučit. V divadle Teater Polski provolávali jsme tenkrát slávu Václavu Havlovi a tobě. Toto divadlo před několika týdny shořelo. Zpíval jsi tenkrát česky a polsky. Polština se stala tvou druhou básnickou řečí, a proto dovol, abych se s tebou rozloučil i polsky:
ORGANY W OLIWIE ZAMARLY W PÓLDZWIEKU JEST CICHO NAD BRZEGIEM, ULICE WE MGLE
A MÓZG, KTÓRY WINIEN PROWADZIC ICH REKE AUTOMAT I CZOLGI KIERUJE NA CEL
W IMIE SOCJALIZMU
W STAJENCE NA SIANIE ZNAJDZIESZ SWÓJ DOM BYC BLIZEJ DO BOGA, UBOGI JAK ON
DO CENY DODADZA STO HASEL NOWYCH DO CENY DODADZA POPIERSIE GIPSOWE
I TWOJE WESTCHNIENIE
I JAKIES WSPOMNIENIE
TWA RADOSC, TWA RADOSC I GLÓD
JUZ RADOSC SWIATECZNA GDZIE INDZIEJ ROZBRZMIEWA ORGANY W OLIWIE ZALOBNIE DZIS LKAJA ...
VÁCLAV MALÝ (katolický kněz, známý jako moderátor listopadového převratu na Letné)
(...) Bylo to jeho vnitřní nutkání, aby i nám otvíral oči. Děkuji Bohu za to, že nám pomáhá otevírat oči. Že nás chtěl vyvázat z pouta určité netečnosti, zabydlenosti a zajištěnosti. Že nám poukazoval na to podstatné. Děkuji Bohu za to, že nám Karla dal a že nám daroval skrze něj také to podstatné, čím skrze něj oslovoval všechny z nás.
(...)
U HROBU
PAVEL TIGRID (ministr kultury) Karle, tato poslední slova nad otevřeným hrobem, to poslední rozloučení bývá pro ty, kdo mají něco říci, jedno z těch nejtěžších. Často se stává, je to tak, že v rozrušení a dojetí, řekne člověk něco plochého, prázdného, klišé. A ty bys to, Karle, okamžitě poznal a usmál by ses tím svým nádherným, ironickým způsobem, zvedl obočí a neřekl bys nic, ale věděl bys. A tak já chci říci jenom toto: Nejsem si jist, jestli za tvého života jsme ti dost poděkovali (...)
(...) Nejsem si jist, jestli jsme tě všichni dost pochopili. Život šel, my šli, a my jsme šli každý svou cestou. Napadl mě dnes ráno citát jednoho anglického filozofa, který řekl, že nařízení, regule, usnesení, poškozují umění a ničí génia. Myslím si teď v této těžké chvíli, že tak nějak to s tebou bylo. Buď ti země lehká.
EGON LÁNSKÝ (Slovák, nyní zaměstnanec Ministerstva zahraničních věcí ČR)
Více než čtvrtstoletí mě pojí přátelství s Karlem Krylem. A i když nás život a emigrace rozehnaly na různé strany, a praktický každodenní kontakt jsme měli po dobu šesti let společného účinkování jako redaktoři Svobodné Evropy v letech 1985-90. Za těch šest let naše přátelství uzrálo (...) (...) Když mě Karel v těchto dnech svým definitivním odchodem přinutil listovat v jeho díle, uvědomil jsem si znovu nejen šířku záběru jeho básnické a písňové tvorby, ale i jedinečnost fenoménu Karel Kryl (...)
(...) byl citlivým seismografem, který s poetickou licencí vkládal prst na bolavé rány zveličujíce, aby zviditelnil. A když si tím nakonec přivolal i nevůli mnohých kritiků, byli to většinou lidé, kteří si ze starého režimu přinesli ochotu adaptovat se s mocí, i když je moc již o to nežádala. Není třeba zdůrazňovat, že takoví lidé v lepším případě nikdy moc neznamenali, a v horším případě mají svou budoucnost za sebou (...)
(...) Neměl rád klid, který je hnilobným pokojem, a jsem si jist, že konečně ho čeká dlouhé nerušené snění. Byl výjimečný, to víme, ale jakoby ostatní, byl též občas zpupný, sebejistý, bázlivý i ješitný. Byl ale i instinktivně na straně slušných lidí. A narozdíl od nás, většiny ostatních smrtelníků, měl dar, který statečně rozdával, i když to byl dar, za který se nejednou dobře neplatí (...)
LOUČENÍ NEOFICIÁLNÍ
Asi pět tisíc lidí již prošlo kolem otevřeného hrobu Karla Kryla a dalo mu poslední sbohem. Dvě hodiny již uplynuly po bohoslužbě v basilice. Oficialita zmizela a lidé se loučili každý svým způsobem. Několikrát se zazpívala československá hymna. A především, zejména ke konci loučení, se zpívaly Karlovy písně za doprovodu kytaristů v zákoutí hřbitova.
PRŠÍ A VENKU SE SETMĚLO TATO NOC NEBUDE KRÁTKÁ
BERÁNKA VLKU SE ZACHTĚLO ...
ŠVIDROŇ MARIAN z Prievidze (...) Znal jsem tě šestnáct let a byli jsme velmi dobří přátelé. Proto mi dovol, abych ti přečetl jedno čtení, které mi nebylo umožněno přečíst v klášteře.
UMŘE-LI SPRAVEDLIVÝ TŘEBA PŘEDČASNĚ, DOJDE ODPOČINUTÍ,
NEBOŤ CTIHODNÉ STÁŘÍ NEZÁLEŽÍ V DLOUHÉM VĚKU ANI SE NEMĚŘÍ POČTEM LET.
TY PRAVÉ ŠEDINY PRO ČLOVĚKA JE ROZUMNOST A ŽIVOT BEZ POSKVRNY JE TEN PRAVÝ DLOUHÝ VĚK. PROTOŽE SE LÍBIL BOHU, BŮH JEJ MILOVAL,
A PROTOŽE ŽIL MEZI HŘÍŠNÍKY, BYL PŘENESEN. BYL VZAT, ABY ŠPATNOST NEZMĚNILA JEHO SMÝŠLENÍ A LEST NESVEDLA JEHO DUŠI.
NEBOŤ KOUZLO NEŘESTI ZASTÍRÁ DOBRO A VÍR VÁŠNĚ PŘEVRACÍ NEZKAŽENOU MYSL.
KDO SE UKÁZAL DOKONALÝM V KRÁTKOSTI, DOSÁHL PLNOSTI DLOUHÉHO VĚKU.
JEHO DUŠE BYLA MILÁ HOSPODINU, A PROTO POSPÍŠIL VYVÉST JI Z PROSTŘEDÍ
NEPRAVOSTI.
LIDÉ TOMU PŘIHLÍŽELI, ALE NEPOCHOPILI TO, ANI SI NEVZALI K SRDCI,
ŽE MILOST A MILOSRDENSTVÍ PATŘÍ JEHO VYVOLENÝM
A ŽE OCHRAŇUJE SVÉ SVATÉ. (Kniha moudrosti, kap. 4, 7 - 15)
(...)
Kašlu vám na fángle !
Já jsem chtěl kněze !
Nejlíp je mi
když kočky na hrobě
v noci se mrouskají
ježto s těmi
co střílejí po sobě
vůbec nic nemají
Mňoukaj tence
a nikdy neprosí
Neslouží hrdinům
Žádné věnce
pak na hrob nenosí
Neznámým vojínům
Kolik vám platějí
za tenhle nápad ?
Táhněte raději
s děvkama chrápat !
Co mi to říkáte ?
Že šel bych zas ? Rád ? Odpověď čekáte ?
Nasrat !
Jo nasrat !
(...)
VĚNCE NA ROZLOUČENOU
- Kolegové ze Svobodné Evropy
- Přátelé ze Sydney
- Karel Kühnl Karlu Krylovi, velkému básníku
- Sbohem, bratříčku
- Marně jsi neumíral, neboť tvůj život nebyl marný Lucie, Luboš, Jaruna a Terezka
- Jednomu z nás Petr Cibulka a přátelé
- Poslední sbohem. Marie s rodinou
- Karlu Krylovi Bonton music
- Na rozloučenou divadlo Minor
- Deine Schwiegermutter mit Familien zum Stillen Gedanken
- Na rozloučenou zahradníci z Malé Strany
- Václav Havel
- Karlovi polští přátelé
- Budeš nám chybět, Karle. Tvůj klub
- Český rozhlas
- Za Dex klub
- Waterloo
- Za Jeřabiny
- Nechť ti je rodná země lehkou. V lásce tvoji z Ameriky
- Nezapomenutelnému básníkovi Pavel Tigrid
- Jan Koukal, primátor města Prahy
- Karlu Krylovi Česká strana sociálně demokratická
- Bratříčku, zavřel jsi vrátka ? Na rozloučenou od Drahy a Martina
- Nezemřel ten, jehož dílo žije Společnost Lešehradeum
- Političtí vězni z Toronta kamarádu Karlu Krylovi (...)
DVA DNI POTÉ
(Hovory z Lán)
(...)
Pane prezidente, vy buď vládnete na Hradě, nebo v Lánech nebo jste on the road, a zdá se mi, že prostě nemáte čas býti také člověkem. Všiml jste si vůbec, že venku zpívají ptáci a že se blíží jaro?
Já bych trošičku protestoval proti takové té ostré kontrapozici býti politikem a býti člověkem.
Já si myslím, že politik by neměl být jakýmsi strojem na politiku, ale že by měl být vždycky člověkem, a to lidské, a to nejlepší lidské, co v něm dříme, dříme-li v něm něco takového, by mělo vyzařovat do té politiky, mělo by ji jaksi prosvětlovat. Protože co to vlastně je ta politika? To jest služba člověka člověku, služba bližnímu. To jest služba obci. Jeden člověk slouží jiným lidem. Proto si myslím, že člověkem by člověk měl být stále.
Vy ovšem máte na mysli, zda si všímám nebo mám čas si všímat věcí, které nesouvisí s politikou, že. Přiznám se, že dělám, co mohu, abych viděl všechno. JÁ jsem člověk neobyčejně zvědavý, že. A kdybych JÁ nebyl zároveň člověk se smyslem pro povinnost, tak JÁ bych třeba vydržel i celý den chodit po Praze a pozorovat lidi, obchůdky, bavit se s tím, bavit se s oním a nejít vůbec do práce. Mě zajímá všechno. Takže, i když třeba nemám čas podnikat dlouhé procházky, tak mé oko je schopno zaregistrovat, že se blíží předjaří.
Zaznamenal
Jaroslav KROUPA
(Poznámka redakce: Rozhovory s Karlem Krylem vyšly v Necenzurovaných novinách č. 30/92, č. 12, 13/93 a zkrácený záznam z jeho vánočního koncertu v Brně v č. 30/93).
KROUPA: Pane předsedo, pan poslanec Šuman navrhl evidenci plateb v bance nad 100.000 korun. Vím, že celý Levý blok hlasoval proti, a mám dojem, že Vy jste se zdržel hlasování. Mohl byste se k tomu vyjádřit?
UHDE: Já se k tomu velmi rád vyjádřím. Ten návrh přišel na poslední chvíli. Byl dobře prodiskutován mezi poslanci vládní koalice a při jeho rozboru jsme dospěli k názoru, že není tou správnou odpovědí na otázku špinavých peněz tak, jak bychom si přáli. Kvůli tomu jsem se zdržel hlasování. Stanovit sto tisíc korun jako základní částku je totéž, jako vybudovat k ochraně nějakého území třiceticentimetrový plůtek, který každý zdravý člověk lehce překročí. Jestli někdo chce ulít sto tisíc špinavých korun, sto tisíc špinavých peněz, tak je rozdělí na dvě částky a nebude nikde v žádné evidenci. To není cesta. Podle mne cesta je skutečně v tom - zeptat se, zda jsme schopni zákonem omezit to, co Listina základních práv a svobod zatím definuje jako nezadatelné právo: A to znamená, že když si vy jdete se svým milionem do banky, nikdo nemá právo se zeptat, odkud jste ten milion vzal. A jak se jmenujete, a pojďte sem, my si vás zapíšeme, a my se vás možná ještě na něco zeptáme... Toto je základní otázka, na kterou je třeba odpovědět. Ve Švýcarsku už odpověděli - toto právo omezili, registrují ty věci. Snaží se těm špinavým penězům přijít na kloub. To je základní otázka. Není lehká, podtrhuji, že vůbec není lehká, a pokud si ji nezodpovíme, tak stanovovat padesát tisíc, sto tisíc, nebo pět set tisíc (já vím, že kolega Šuman to myslel dobře), ale podle mne je to jen hra s tímto problémem, a proto jsem si řekl, že té hře nedám svou podporu a zdržel jsem se hlasování.
Levý blok když hlasoval proti, také to takhle zdůvodňoval - tímto způsobem.
Levý blok je velký strážce Listiny základních lidských práv a svobod. To je, řekl bych, jejich tón. Nevím, co jim na tom konkrétně vadilo.
Že se nic tím neřeší a že banka platby nad sto tisíc stejně eviduje.
Může se stát, že se v tom shodneme. Já jsem také přesvědčen, že se tím nic neřeší, ale že by se to řešit mělo. Ty špinavé peníze existují. Evropa o nich ví a nebudeme-li nic proti tomu dělat, tak se staneme oním místem, kam špinavé peníze povážlivě stékají, a budeme z toho mít zle... Ale nejde opravdu říci, že sto tisíc nebo padesát tisíc, nebo dvě sta tisíc je ta základní částka, o kterou se budeme zajímat. Jsem přesvědčen, že je na to zapotřebí určité právo, které v klasických časech platilo a bylo velice dobré, že se nikdo neptal, odkud jste ty peníze vzal. Ale to je stejné, jako ten fenomén, o kterém mluvíme: Špinavé peníze se staly mocností, hrozí se stát politickou mocností, hrozí se stát něčím podobným, jako byly totalitní systémy, a protože lidstvo stojí před tímto fenoménem jako něčím novým, musí vymyslet, musí vyvinout nové prostředky, aby se ubránilo. Stejně tak, jako my se snažíme vyvinout nové prostředky, abychom se ubránili před vznikem nových totalitních struktur.
Ano, jenže Švýcarsko je vyspělá demokracie. U nás se demokracii teprve učíme, a tyhle špinavé peníze se měly podchytit co nejdříve.
Kdybychom byli podchycovali špinavé peníze v období, kdy začínala privatizace, souhlasím plně s přítelem Tomášem Ježkem, že bychom v tuto chvíli ještě žádnou privatizaci neměli, nýbrž bychom zřizovali pětadvacátý a šestadvacátý úřad na kontrolu špinavých peněz. To je podle mne třeba vidět v hierarchii. Ten proces znárodnění (řekl bych to trochu nadsazeně), byl proces obrovské krádeže. Tady se prostě ze soukromých rukou odčerpal obrovský majetek a přečerpal se do rukou státu. Nechtěl bych vidět, jaké miliardy se tam ztratily, jaké miliardy se tam ukradly. To už je velmi dávno, byl jsem tehdy dvanáctiletý kluk, ale dovedu si představit ve fantazii, jak to probíhalo. Nelze si představit, že zpětný proces návratu do soukromých rukou bude proces, který bude probíhat za troubení chórů andělských. Je to proces velmi rychlý, při kterém je třeba vědět, že ta rychlost je prvním požadavkem. Kontrola... atd., je požadavkem druhým, na který dojde. A jsem přesvědčen, že i na ty špinavé peníze dojde a že ještě není nic zmeškáno.
Ale ona ta ekonomická reforma musí být v souladu s morální reformou, a jestliže se tento soulad zanedbává, mohou vzniknout nezvratné, nenapravitelné škody. I politické.
Víte, to je pravda, ale morálku kázat tam, kde není pro ni žádné pochopení, to je zpozdilé, to dělají moralisté. Káží morálku těm, kdo jí nemohou vyhovět. Přijít s tímto morálním požadavkem ve chvíli, kdy začala privatizace, opakuji - bylo to těžké rozhodnutí a vypadalo jako rozhodnutí nemorální - ale já jsem přesvědčen, že nemorální nebylo. Všichni ti ekonomové si uvědomovali, že všechny ty peníze, které se s privatizací objevují, nepocházejí z čistých zdrojů, ale jiná cesta tu nebyla. Na ten hrubý pytel té krádeže v roce 1948 a dalších letech se musela použít hrubá záplata. Ta záplata je hrubá, a nyní je potřeba se na ni znovu podívat - jak byla šita atd., udělat zásadní úpravu zákona. Nelze si představit, že ty pachatele (uplatňovatele) špinavých peněz chytíme takovým naivním způsobem, že řekneme: Nad sto tisíc budete evidováni. Kolega Šuman to myslel dobře. Myslel to jako přípravný krok. Ale domnívám se, že takový přípravný krok konkrétní smysl nemá. Špinavé peníze jako otázka existují. Jsem přesvědčen, že je nikdo nepopírá, existují od počátku. Jenom se jim nevěnoval systém a nevěnuje se jim i v řadě dalších evropských států. To určité zpoždění mají i některé demokratické systémy (tržní systémy), které neprováděly transformaci. Transformující se stát, já vím, že to zní špatně, když se člověk ohání mimořádnými podmínkami, ale ten transformující stát honí několik zajíců najednou a musí si vybrat, v jakém pořadí je pochytá, to je můj osobní názor.
Děkuji za rozhovor.
Jaroslav KROUPA
P.S.: Ve Finsku byl prováděn výzkum týkající se produktivity práce. Byla zjištěna závislost produktivity na etice. S růstem etiky rostla produktivita. Jak může být do budoucna dodržována etika v naší zemi nomenklaturního kapitalismu?
Toho druhého zajíce už asi nedoženeme.
home ____________________________________________________
Čtyři roky po textilní revoluci
Název: Čtyři roky po textilní revoluci Necenzurované noviny 1993/22 str.: 28 Autor: Jaroslav Kroupa --------------------------------------------------------
ČTYŘI ROKY PO TEXTILNÍ REVOLUCI
Zatímco se ráno v Kroměříži připravovalo zahájení Středoevropského justičního fóra, v Brně se chystala skupina lidí jít k pomníku, symbolu sovětské moci.
(Pozn.: Socha rudoarmějce je na monumentálním podstavci, na kterém je vytesán Stalinův rozkaz se srpem a kladivem). Zatímco na zámku v Kroměříži promlouval ministr spravedlnosti J. Novák a prezident Česka V. Havel, přicházela k pomníku skupina novinářů. Městská policie Brna už tam byla.
Tak začal pracovní den Václava Havla dne 20. září 1993. V jedenáct hodin dopoledne odjíždí prezident do Brna na svou dvoudenní návštěvu. Na Moravském náměstí právě tekla červená. Několik baněk od žárovek 500 W naplněné půl litrem červené barvy bylo vrženo na srp a kladivo. Rudá barva stékala ze symbolů sovětské moci.
Mohla téci hnědá. Z hákového kříže. Ale ten válku nevyhrál. Jsou čtyři roky po textilní revoluci. Ing. arch. Lumír Šimeček je předveden na policejní okrsek spolu se svým kolegou v boji. Prezident by asi řekl - se svým přítelem. Ale o tom až později. Od této chvíle bude mít Lumír krycí jméno: Rajčatář. Alespoň tak se o něm vyjádřil příslušník tajné policie. Ale nepředbíhejme. Jeho kolega v boji je po několik hodin držen v zamřížované cele. Zato Lumír, který vypadá mírumilovně, sedí v policejní čekárně. Po hodině čekání si odběhl. Jeho doklady zůstávají na policii. Zatímco probíhá prezidentova prohlídka radnice, televizní štáb ČT stojí za provazem a je patřičně nervózní. To když uviděl Zdenka Kopřivu z komerční televize ITV. "Organizoval a nutil podepisovat protesty proti signatářům petice Několik vět", je slyšet novináře. Nyní má pouze on privilegium natáčet Václava Havla, duchovního otce této petice. To jsou paradoxy, řekl by si někdo. Ty teprve začínají.
Černé bundy Městské policie lemují schodiště. Vypadá to depresivně. Tudy půjde Havel. Osobní věci jim prý vzali. Někteří nemají co kouřit. Pistole jim ponechali. "Vypadá to hrozně, jakoby šel z basy," slyším za sebou.
Prezidentský mercedes SPZ AEF 00-01 vyjíždí z brány radnice i s radničním klíčem. Lumír, který si odběhl z policejní stanice, točí sirénou a píská na píšťalku. Do otevřené stříšky prezidentova auta míří rajče, jako do košíkářské sítě. Je krásné babí léto. Rajče sklouzlo po střeše. Nepovedlo se. "Každý správný politik má někdy v životě dostat rajským jablíčkem," prohlašuje později pan prezident. Záleží ale, za co. "Prezident se zajímal o osud Hybešova pomníku. Ptal se, zda byl odstraněn," sdělil tiskový mluvčí pana prezidenta nechápavým novinářům. To ale Lumír nevěděl. Třeba by se trefil přesněji. Neoficiální soutěž o nejdůstojněji oblečeného novináře vyhráli, k mému překvapení, komunistické Haló noviny. Světlý oblek, proužkovaná košile, slušivá kravata.
To, že si Lumír z policejní čekárny jen odskočil, se později potvrdilo. Před Ústavním soudem padají na prezidenta shnilá jablka. Ochranka je chytá do rukou. Více ale musí chránit Lumíra. "Ty hajzle! Pověsit! Zřezat!" Dav se snaží do Lumíra bouchnout. Nebýt policie byl by asi zlynčován. "Co sis to dovolil na pana prezidenta!" křičela jedna cikánka. "Nejhorší na tom je, že ta cikánka, která se prezidenta zastávala, pochází z té kapsářské bandy," slyším od kolegy. Lumír je odvezen na policii. Později je na něj uvalena vazba.
(Kolem pana prezidenta se točí dva Špačkové. Jeden je jeho tiskový mluvčí, druhý je šéf brněnské tajné policie.)
Večerní představení divadla Husa na provázku má hosta. Je jím pan prezident. Zde žádnou pozornost nevzbuzuje. Umělecký ředitel Oslzlý je jeho přítel. Dříve nosil na klopě placku: OF je můj osud.
"Tady Brno, tady Brno!" "Slyším - v parlamentě trnó!", ozývá se na jevišti. Dřív v Praze trnou, myslím si já. Už aby tady byl Senát!
Trne také vrátný divadla. Z objektu Park hotelu, kde bude prezident spát, se musel vystěhovat. Tchyně ho před třemi lety nevýhodně prodala. Ale to je již jiná kapitola. Druhým rezervním hotelem pro pana prezidenta by měl být hotel na Červeném vršku: "Půl roku po revoluci, na ulicích se odlepují poslední plakáty, občané se navzájem lustrují, v hlavách lidu doznívají revoluční hesla. Jiné hlavy připravují smělé plány", tak chválí registrovaného agenta StB, nyní ředitele hotelu na Červeném vršku, časopis Gentleman.
"Pan prezident chce mluvit se zadrženým," volá kdosi po představení od dveří divadla. Mezi policisty v civilu panuje zděšení. "To není možné, to by byla ostuda..." On by mu řekl, že je bolševik. Později se oficiálně dovídám, že toto přání setkání s Lumírem vyslovil pan Medek, známý z Hlasu Ameriky, nyní ředitel vnitropolitického odboru prezidentské kanceláře. Druhý den, bez zardění, Václav Havel prohlašuje: "... dočetl jsem se v novinách, že nějaký pán po mně v Brně házel rajské jablíčko. Já jsem o tom nevěděl, že ho po mně házel, až jsem se to dočetl..."
DRUHÝ DEN NÁVŠTĚVY
Je druhý den návštěvy, úterý 21. září. Odpoledne stojíme před Janáčkovým divadlem. Z policejního vrtulníku se na pana prezidenta sypají růže. Jakoby zadostiučinění za rajčata. Od pomníku se srpem a kladivem na prezidenta dohlédnete. Z místa, o které se prezident zajímal, už ne.
"Hluboce mě prezident urazil," sděluje mi jeden z účastníků Havlova projevu. "Vyvolal u některých lidí nenávist. Kdo nesouhlasí s Havlem, postavit ke zdi a postřílet, křičeli na nás u moravského transparentu někteří pomatenci. Od roku 1983 jsem byl členem Jazzové sekce, podepisoval jsem petici za propuštění Dušana Skály. Osobně jsem rozmnožoval Audienci Václava Havla. Dotklo se mě, jak se prezident vyjadřuje," říká člen bývalé hudební skupiny Moravian Folk Blues Trio.
(Pozn.: Havel řekl, že vyvoláváním nacionalistických démonů si několik nedávných ustrašenců léčí ve svobodných poměrech své narušené sebevědomí)
HRA O SEDMI DĚJSTVÍCH
1. dějství
TISKOVÁ KONFERENCE PANA PREZIDENTA
Stojím ve foyeru Janáčkova divadla. Někteří novináři jsou zvědaví, zda přijde Petr Cibulka. Včera se dozvěděli o jeho akreditaci. Volám: "Je zde někdo z prezidentské kanceláře? Pane Medek, pane Medek .... prosím Vás, je tady Petr Cibulka, šéfredaktor Necenzurovaných novin, a nechtějí ho pustit dovnitř."
MEDEK: Jestli má legitimaci, tak proč by ho nepustili. Má občanský průkaz a všichni ví, že vydává Necenzurované noviny.
MEDEK: Malý moment.
Pan Kessler ho přece zná také, tady je tolik svědků, z Telegrafu ho znají ...
MEDEK: To nejde. Má legitimaci?
Má občanský průkaz.
KESSLER (předseda Ústavního soudu): Novinářský musí mít.
Dívejte, tady v tiráži Necenzurovaných novin je jeho jméno.
MEDEK: To my víme, to je v pořádku. Samozřejmě my to víme, ale jak někoho pustíme na občanský průkaz, tak se dostaneme do situace, že musíme otevřít ty dveře. (Smích).
(Pozn.: Proč ne, jen novinářům?)
Dobře, ale pana Cibulku přece znáte z Hlasu Ameriky.
MEDEK: Znám ho dokonce osobně, ale to už je úplně jiná otázka. Buďto sem pustíme někoho na občanský průkaz, anebo na novinářskou legitimaci. Pakliže ho můžeme pustit jenom na občanskou legitimaci, tak se ho zeptejte, proč si ji nevzal s sebou. (Pozn.: Bylo po obědě)
Ale vy se chováte jak za komunistů.
MEDEK: (Smích) Ale vůbec ne. Ptám se, proč si nevzal svůj průkaz s sebou.
Je zde tolik svědků, kteří ho znají.
MEDEK: Já ho znám také. Vůbec proti němu nic nemám, ale musíme přece jednat konsekventně. Buďto sem pouštíme lidi na občanské průkazy, anebo na novinářské.
(Pozn.: To přece nikdo nechtěl)
Je známo, že je šéfredaktorem?
MEDEK: Je to známo.
Tak proč potřebujete ještě novinářský průkaz?
MEDEK: Protože ten novinářský průkaz je ten důkaz, že je to například on.
(Pozn.: Bez komentáře)
To je právě to komunistické myšlení, ne?
MEDEK: Můžete mi vysvětlit, v čem je to komunistické myšlení?
Je zde tolik svědků...
MEDEK: Nezlobte se na mne, jste směšný. Obviňovat mne z komunistického myšlení je groteska. Rozmyslete si, co říkáte.
Tohle je groteska, že ho nechcete pustit.
MEDEK: Já ho nemám co sem pouštět. Rozmyslete si, co říkáte, abychom se vám všem nezačali smát.
Nechcete pustit šéfredaktora Necenzurovaných novin na tiskovou konferenci.
MEDEK: To není pravda. My ho sem pustíme, bude-li mít legitimaci. Ostatně já to tady vůbec nerozhoduji.
HORÁK (primátor): Chcete říci, že když mě v Brně znají, tak si mohu zaparkovat kde chci...?
Tahle situace mi připadá groteskní.
MEDEK: Děláte z ní grotesku.
Nedělám.
MEDEK: Ale ano.
Já?
MEDEK: Podívejte se, je to velmi jednoduché, já nejsem rozhodující, koho sem pustí, ale když se mne ptáte, kdo sem může, tak vám říkám, že sem může člověk s novinářskou legitimací. (Pozn.: Nikdo se ho na to neptal)
Pakliže sem pustím člověka na občanský průkaz jenom proto, že ho osobně znám...
Vy ho znáte ještě před listopadem.
MEDEK: Ano.
Víte, že je majitel nadace NITC a nemá průkaz, není to groteska, že ho nechcete pustit?
MEDEK: Já ho nemám co pouštět. Já o tom nerozhoduji.
HLAS I (Muž z ochranky?): Martinu Navrátilovou v USA znají a nepustili ji. Nepřinesla si s sebou pozvání a nepustili ji tam. Nebavili se s ní. To je disciplína...
(Pozn.: Recepce nebo banket není tiskovka)
Hlas II: Komunistické myšlení je takové myšlení, že přijdu za někým, kdo někoho zná a ten zařídí, že ho tam pustí. To je přesně komunistické myšlení.
HLAS III: Zatelefonuji generálnímu tajemníkovi... To je typická protekce.
Tady se vůbec nejedná o protekci.
2. dějství
KDYŽ PŘIJEDE PREZIDENT
V článku Rudého práva Když přijede prezident, čteme: "A to máte v Brně vždycky tak přísná opatření, když přijede významná osobnost?", ptala se v pondělí před polednem pražská kolegyně Jitka Götzová, když se dostala na nádvoří radnice jen DÍKY SVÝM ZNÁMOSTEM S PÁNY Z PREZIDENTOVY OCHRANKY..."
3. dějství
OTÁZKA PRO PANA PREZIDENTA
Na tiskovce padlo osm otázek. Jitka Götzová z Rudého práva je vyvolána svým jménem. Po ní se prezidenta táže autor reportáže:
Pane prezidente - ještě za totality jste prohlásil, že Petr Cibulka je váš přítel.
Jan Pavel II v roce 1990 vás v Praze pozdravil slovy: "Vím, že vaše slova nejsou prázdná," řekl také, že znáte váhu slov.
Chtěl bych se vás zeptat: Jakou váhu přikládáte slovu přítel.
VÁCLAV HAVEL: Petr Cibulka byl skutečně můj přítel a zda je dodnes, či není, to já nevím. Já jsem neměl nikdy důvod přestat ho za přítele považovat, přestože velmi nesouhlasím s různými jeho aktivitami i s jeho publikační činností.
("Je demokracie, pánové, můžeme se ptát na všechno, záleží jenom na tom, co tomu řekne šéf," komentuje otázku jeden z novinářských nestorů.)
4. dějství
NOVINÁŘI
"Tak pojďte se mnou," klepu zezadu na rameno kolegovi, chci ho postrašit, ale on vylekal mne:
"Já se s tebou nebudu bavit. Slyšel jsem, že jsi urazil hlavu státu. Ze všech stran jsem to slyšel, že se novináři divili tvé otázce. Ptát se, co to je přátelství. Jarku, Jarku, proč to děláš. To byl tak sprostý dotaz, až mi rozum zůstal stát." "Čekali jsme všichni, že něco takového řekneš," říká jiný novinář.
Odcházím od nich jako spráskaný pes. Poučení: Strašit se nemá.
5. dějství
IKONA
V kostele sv. Jakuba je primiční mše svatá. U bočního oltáře klečí starší žena. Před listopadem o Havlovi nic nevěděla. Nyní tiskne k hrudi jeho reprodukovanou fotografii o velikosti knížky. Pak ji pokládá vedle růžence. Modlí se. Celou primiční sobotní mši má fotografii vystavenu před sebou. Při přímluvě za politiky zvedá fotografii oběma rukama nad hlavu, tak jak to dělají pravoslavní kněží s ikonami.
6. dějství
LUMÍR
Lumír je ve vazbě. Signatář Charty 77, jeden z největších bojovníků za propuštění Václava Havla z vězení. Po listopadu ho Brňané znali jako aktivního stoupence hladovkáře Miloslava Marečka. Justiční orgány mají strach, aby z něho nebyl mučedník. Nechce vypovídat. Má na to právo. Jsou z něho nešťastní.
7. dějství
MAREČEK
Procházím kolem nástěnky s Miloslavem Marečkem. Přede mnou jde muž a žena. "Mareček ještě žije? To je čurina," říká ona. "Chceš-li mne udělat slavným, přihlas mne na hladovku," říká on. Je smutno.
KROUPA: Pane předsedo, pan poslanec Šuman navrhl evidenci plateb v bance nad 100.000 korun. Vím, že celý Levý blok hlasoval proti, a mám dojem, že Vy jste se zdržel hlasování. Mohl byste se k tomu vyjádřit?
UHDE: Já se k tomu velmi rád vyjádřím. Ten návrh přišel na poslední chvíli. Byl dobře prodiskutován mezi poslanci vládní koalice a při jeho rozboru jsme dospěli k názoru, že není tou správnou odpovědí na otázku špinavých peněz tak, jak bychom si přáli. Kvůli tomu jsem se zdržel hlasování. Stanovit sto tisíc korun jako základní částku je totéž, jako vybudovat k ochraně nějakého území třiceticentimetrový plůtek, který každý zdravý člověk lehce překročí. Jestli někdo chce ulít sto tisíc špinavých korun, sto tisíc špinavých peněz, tak je rozdělí na dvě částky a nebude nikde v žádné evidenci. To není cesta. Podle mne cesta je skutečně v tom - zeptat se, zda jsme schopni zákonem omezit to, co Listina základních práv a svobod zatím definuje jako nezadatelné právo: A to znamená, že když si vy jdete se svým milionem do banky, nikdo nemá právo se zeptat, odkud jste ten milion vzal. A jak se jmenujete, a pojďte sem, my si vás zapíšeme, a my se vás možná ještě na něco zeptáme... Toto je základní otázka, na kterou je třeba odpovědět. Ve Švýcarsku už odpověděli - toto právo omezili, registrují ty věci. Snaží se těm špinavým penězům přijít na kloub. To je základní otázka. Není lehká, podtrhuji, že vůbec není lehká, a pokud si ji nezodpovíme, tak stanovovat padesát tisíc, sto tisíc, nebo pět set tisíc (já vím, že kolega Šuman to myslel dobře), ale podle mne je to jen hra s tímto problémem, a proto jsem si řekl, že té hře nedám svou podporu a zdržel jsem se hlasování.
Levý blok když hlasoval proti, také to takhle zdůvodňoval - tímto způsobem.
Levý blok je velký strážce Listiny základních lidských práv a svobod. To je, řekl bych, jejich tón. Nevím, co jim na tom konkrétně vadilo.
Že se nic tím neřeší a že banka platby nad sto tisíc stejně eviduje.
Může se stát, že se v tom shodneme. Já jsem také přesvědčen, že se tím nic neřeší, ale že by se to řešit mělo. Ty špinavé peníze existují. Evropa o nich ví a nebudeme-li nic proti tomu dělat, tak se staneme oním místem, kam špinavé peníze povážlivě stékají, a budeme z toho mít zle... Ale nejde opravdu říci, že sto tisíc nebo padesát tisíc, nebo dvě sta tisíc je ta základní částka, o kterou se budeme zajímat. Jsem přesvědčen, že je na to zapotřebí určité právo, které v klasických časech platilo a bylo velice dobré, že se nikdo neptal, odkud jste ty peníze vzal. Ale to je stejné, jako ten fenomén, o kterém mluvíme: Špinavé peníze se staly mocností, hrozí se stát politickou mocností, hrozí se stát něčím podobným, jako byly totalitní systémy, a protože lidstvo stojí před tímto fenoménem jako něčím novým, musí vymyslet, musí vyvinout nové prostředky, aby se ubránilo. Stejně tak, jako my se snažíme vyvinout nové prostředky, abychom se ubránili před vznikem nových totalitních struktur.
Ano, jenže Švýcarsko je vyspělá demokracie. U nás se demokracii teprve učíme, a tyhle špinavé peníze se měly podchytit co nejdříve.
Kdybychom byli podchycovali špinavé peníze v období, kdy začínala privatizace, souhlasím plně s přítelem Tomášem Ježkem, že bychom v tuto chvíli ještě žádnou privatizaci neměli, nýbrž bychom zřizovali pětadvacátý a šestadvacátý úřad na kontrolu špinavých peněz. To je podle mne třeba vidět v hierarchii. Ten proces znárodnění (řekl bych to trochu nadsazeně), byl proces obrovské krádeže. Tady se prostě ze soukromých rukou odčerpal obrovský majetek a přečerpal se do rukou státu. Nechtěl bych vidět, jaké miliardy se tam ztratily, jaké miliardy se tam ukradly. To už je velmi dávno, byl jsem tehdy dvanáctiletý kluk, ale dovedu si představit ve fantazii, jak to probíhalo. Nelze si představit, že zpětný proces návratu do soukromých rukou bude proces, který bude probíhat za troubení chórů andělských. Je to proces velmi rychlý, při kterém je třeba vědět, že ta rychlost je prvním požadavkem. Kontrola... atd., je požadavkem druhým, na který dojde. A jsem přesvědčen, že i na ty špinavé peníze dojde a že ještě není nic zmeškáno.
Ale ona ta ekonomická reforma musí být v souladu s morální reformou, a jestliže se tento soulad zanedbává, mohou vzniknout nezvratné, nenapravitelné škody. I politické.
Víte, to je pravda, ale morálku kázat tam, kde není pro ni žádné pochopení, to je zpozdilé, to dělají moralisté. Káží morálku těm, kdo jí nemohou vyhovět. Přijít s tímto morálním požadavkem ve chvíli, kdy začala privatizace, opakuji - bylo to těžké rozhodnutí a vypadalo jako rozhodnutí nemorální - ale já jsem přesvědčen, že nemorální nebylo. Všichni ti ekonomové si uvědomovali, že všechny ty peníze, které se s privatizací objevují, nepocházejí z čistých zdrojů, ale jiná cesta tu nebyla. Na ten hrubý pytel té krádeže v roce 1948 a dalších letech se musela použít hrubá záplata. Ta záplata je hrubá, a nyní je potřeba se na ni znovu podívat - jak byla šita atd., udělat zásadní úpravu zákona. Nelze si představit, že ty pachatele (uplatňovatele) špinavých peněz chytíme takovým naivním způsobem, že řekneme: Nad sto tisíc budete evidováni. Kolega Šuman to myslel dobře. Myslel to jako přípravný krok. Ale domnívám se, že takový přípravný krok konkrétní smysl nemá. Špinavé peníze jako otázka existují. Jsem přesvědčen, že je nikdo nepopírá, existují od počátku. Jenom se jim nevěnoval systém a nevěnuje se jim i v řadě dalších evropských států. To určité zpoždění mají i některé demokratické systémy (tržní systémy), které neprováděly transformaci. Transformující se stát, já vím, že to zní špatně, když se člověk ohání mimořádnými podmínkami, ale ten transformující stát honí několik zajíců najednou a musí si vybrat, v jakém pořadí je pochytá, to je můj osobní názor.
Děkuji za rozhovor.
Jaroslav KROUPA
P.S.: Ve Finsku byl prováděn výzkum týkající se produktivity práce. Byla zjištěna závislost produktivity na etice. S růstem etiky rostla produktivita. Jak může být do budoucna dodržována etika v naší zemi nomenklaturního kapitalismu?
Tak jak "proslavila" jediná věta dr. Tomáše Sokola (postavit KSČ mimo zákon), tak je "slavný" docent Klaus větou: Neznám špinavé peníze. Posledně jmenovaný se ale brání. Při nedávné návštěvě Brna na tiskové konferenci doslova sdělil: "Nikdy jsem nic takového neřekl, ale přesto nemilosrdnost novinářského cechu už nikdy nedovolí, aby tato věc mohla být dementována. Po tisíciprvní opakuji, že jsem řekl jedině, ŽE VIDÍM OBROVSKÉ PROBLÉMY ODDĚLENÍ TOHO, KTERÉ PENÍZE JSOU ŠPINAVÉ A KTERÉ PENÍZE JSOU ČISTÉ."
V anglicky a německy mluvících zemích termín špinavé peníze také neznají. V doslovném překladu jsou to peníze prané. Německy: Wäschereigeld a anglicky: Laundry money.
Vezmeme pana docenta za slovo a podíváme se do Websterova slovníku, zda je obtížné špinavé peníze definovat. Launder znamená: ukládat prostřednictvím skupiny, aby byl utajen zdroj. Toť vše. A tak, jak se hájí práva totalitní tajné policie a jejích agentů, tak se hájí u nás práva tajných finančních zdrojů. V czech made parlamentu není už čtyři roky politická vůle zabránit praní špinavých peněz. (Až se nabalíme). Kdo neokrádá stát, okrádá svou vlastní rodinu, platilo za totality. DNES PLATÍ: KDO NEPERE ŠPINAVÉ PENÍZE, OKRÁDÁ STÁT, OBEC, SEBE.
TISKOVÁ KONFERENCE S FRIDRICHEM VON SCHWARZENBERGEM V prvních jarních dnech proběhl v Brně 3. mezinárodní finanční, investiční a bankovní veletrh. Oznámení tiskové konference: "Praní špinavých peněz ve Švýcarsku" slibovalo bohatou účast novinářů. (Sešla se jich jen hrstka). Hlavním aktérem tiskové konference byl Fridrich von Schwarzenberg, mladší bratr kancléře bývalého prezidenta Československa Václava Havla. Vystupoval zde jako ředitel Švýcarské bankovní společnosti a prezident obchodní komory Švýcarsko-Česká republika. Tiskovou konferenci usměrnil náměstek ředitele odboru veřejných informací z České národní banky (ČNB).
MIROSLAV KOŠTEL (ČNB): Jsou takové tématické okruhy, ke kterým by pan dr. Schwarzenberg rád pohovořil nebo lépe řečeno, na které byste se měli zeptat přednostně, a to sice k otázkám investování českých podniků v zahraničí, což je otázka ani ne současná jako do budoucnosti, kde by švýcarské bankovnictví mohlo našim podnikům poskytnout určitou pomoc, a za druhé k otázce určitých zkušeností a možností švýcarských penzijních pojišťovacích ústavů pro naše penzijní pojišťovnictví (zejména pokud jde o otázky penzijního připojišťování). To jsou dva takové tématické okruhy, které nám pánové sdělili, že by rádi o nich pohovořili. Přirozeně se budeme opírat spíše o vaše dotazy v tomto směru. Jsme dost časově limitováni, protože pan Fridrich von Schwarzenberg nějak spěchá na letadlo. Čili já bych poprosil, kdybyste ty otázky směrovali, pokud možno ...
JAROSLAV KROUPA: Chtěl bych vás poprosit, v programu bylo oznámeno jiné téma, a to praní špinavých peněz ve Švýcarsku.
MIROSLAV KOŠTEL: Ano. Proto se musím omluvit za organizátora, protože to byla právě věc, která se do programu neměla dostat. Je možné se na to zeptat, ale já vás ujišťuji, že praní špinavých peněz se neodehrává v bankách. Takže bych raději, kdybyste využili toho krátkého času k tomu, abyste se ptali na věci ...
JAROSLAV KROUPA: Proč to tedy bylo oznámeno jako téma tiskové konference?
FRIDRICH VON SCHWARZENBERG: Mohl bych k tomu ...
MIROSLAV KOŠTEL: Necháme pana doktora ...
FRIDRICH VON SCHWARZENBERG: Byl jsem tázán, jestli k tomu mohu něco říci. Řekl jsem, že ano, kdyby se na to někdo ptal. Ale když je to vaše hlavní otázka, rád odpovím. Banky jsou jako lodě, které takové obchody nechtějí. Jsou jako lodě plující na ostrov. Nechceme takové špinavé obchody podnikat. Myslíme, že klíčová odpověď na to je taková, že klient musí být identifikován. Když víme, s kým máme tu čest, tak známe jeho obchody, zda si peníze vydělává poctivě... Myslím, že každý evropský stát má na to zákony, a také zde u vás v Čechách je máte, a tak si myslím, že to je oblast, která bude bezchybná a legální.
JAROSLAV KROUPA: Zákon ohledně špinavých peněz u nás neexistuje. Odkdy existuje ve Švýcarsku zákon ohledně špinavých peněz a co obsahuje?
FRIDRICH VON SCHWARZENBERG: Pokud vím, tak se u vás tento zákon připravuje.
JAROSLAV KROUPA: Odkdy existuje ve Švýcarsku zákon ohledně Laundry money a co obsahuje?
FRIDRICH VON SCHWARZENBERG: Je to vlastně velice jasné. První pravidlo je, že musíme znát našeho zákazníka a že nepodporujeme, neposkytujeme aktivní pomoc k úniku kapitálu, neposkytujeme aktivní pomoc k daňovému úniku. A když vidíme podezřelé, nápadné operace, tak je prostě neuskutečňujeme...
JAROSLAV KROUPA: Odkdy ten zákon u vás existuje?
FRIDRICH VON SCHWARZENBERG: Nevzpomínám si. Možná kolega bude vědět: "Wie lange bei uns ist das gesetz gegen Geldwäscherei, zwei Jahre oder ...?"
BANKOVNÍ KOLEGA: Od 1. června 1992...
Prosím čtenáře o povšimnutí, že byla panu Fridrichovi von Schwarzenbergovi položena pouze jedna otázka. Aby byla zodpovězena alespoň částečně, muselo být použito několik podotázek. To se zjevně nelíbilo redaktorovi ekonomického čtrnáctideníku TOP Jiřímu Děrdovi. Neslušně se ujal tiskové konference a téma přerušil. Ohledně praní špinavých peněz se nikdo jiný z novinářů již nezajímal.
PO TISKOVÉ KONFERENCI
NOVINÁŘ: Já pořád nechápu, že řada novinářů se stále snaží hledat, že peníze se perou v bankách. Ty se perou už dávno předtím.
ŠVÝCARSKÝ BANKOVNÍ ÚŘEDNÍK: Nám chodí už peníze přeprané, do banky se už peníze na praní nedávají. Zejména ne ve Švýcarsku. Naše legislativa je mnohem silnější než jinde. Pochopitelně vám neřekneme, kde jsou centra praní peněz dnes, a kde se peníze perou. Protože my to sice víme, ale nikomu to nebudeme říkat jako návod.
JAROSLAV KROUPA: Koncem roku 1990 byla v Praze mezinárodní konference na toto téma. Podle tehdejších údajů se ročně dostávaly do bankovního systému špinavé peníze v hodnotě až 130 miliard dolarů a podle některých dnešních odhadů se do ČR dostalo již 25 miliard dolarů. Tímto způsobem se špinavé peníze čistí, a pak jsou investovány do legálních výdělečných činností. Zahraniční účastníci konference již tehdy upozorňovali, že naše země je výhodným místem pro praní špinavých peněz. Upozorňovali, že špinavé peníze jsou nebezpečím ohrožujícím stabilitu ekonomiky - takže to není výmysl novinářů. A o závažných morálních škodách už vůbec nemluvím.
FRIDRICH VON SCHWARZENBERG: Podnikatelé jsou přece poctiví lidé. To je menšina, která toho zneužívá, což už je riziko v každém hospodářství. Smysl privatizace není to praní, ale začít nové soukromé hospodářství.
JAROSLAV KROUPA: Jestli většina podnikatelů jsou poctiví lidé, to je odvážné tvrzení.
FRIDRICH VON SCHWARZENBERG: Já to předpokládám.
NOVINÁŘ: Z celkových výsledků ekonomiky to vychází.
JAROSLAV KROUPA: Úvěry u bank dostávají nejsnadněji nomenklatury minulého režimu a jejich mafie. To je postkomunistický problém, který vy neznáte ...
NOVINÁŘ: Ze kterých novin jste?
JAROSLAV KROUPA: Dopisuji do Necenzurovaných novin.
HLASY: Cha, cha, cha.
JEŠTĚ JEDNA OTÁZKA
Na závěr tiskové konference padla ještě jedna otázka: Co byste poradil tuzemským bankám?
FRIDRICH VON SCHWARZENBERG: Zde se normalizuje ekonomika. Ohromně rychle se rozšiřují nároky na služby, na kvalitu, na větší obnosy. Co zde banky potřebují, je ŠKOLENÍ, ŠKOLENÍ A ZASE ŠKOLENÍ. (Lenin si ze Švýcarska zřejmě přinesl: UČIT SE, UČIT SE, UČIT SE, poznámka autora). Banky potřebují obsáhnout celou šíři služeb, která existuje v normálních státech. A nakonec bych poradil, že potřebují ohromné investice, ohromné obnosy pro infrastrukturu, celou energetickou infrastrukturu. Tedy banky potřebují VYDĚLAT KAPITÁL A ZASE KAPITÁL, NEBO KAŽDÝM MOŽNÝM PROSTŘEDKEM ZÍSKAT KAPITÁL.
A CO NA TO GENERÁLNÍ ŘEDITEL KOMERČNÍ BANKY ?
Dr. Richard Salzmann, 64 let, vystudoval Právnickou fakultu UK, předseda představenstva a generální ředitel Komerční banky.
Jsme neustále předmětem pokusů dostat k nám peníze jako do pračky. Jak slyším o pěti stech milionech dolarů, tak zpozorním a ptám se, u které renomované banky jsou až dosud peníze uloženy? Obvykle pak zájem odpadne. A ptáte-li se, jestli by banka takových peněz nemohla využít? To jsou iluze a romantika. Když si v pondělí v osm ráno vezmeme miliardu dolarů, tak už v devět nás to stojí úrok, na který si musíme vydělat. A rentabilně umístit - v tuto chvíli, v tomto hospodářství - miliardu dolarů? To je naprosto nemožné. To bychom ji museli uložit do zahraničí, za takovou úrokovou sazbu, že bychom na ní prodělali. Kdyby totiž byly peníze čisté, tak by vkladatel nechodil do Čech ...
(únor 1994 - časopis Úspěch)
A CO NA TO PRAXE ?
Berlín, 28. března 1994 (ČTK): Východoněmecká Stasi prodala zlato do Švýcarska. Příslušníci bývalého ministerstva státní bezpečnosti NDR (Stasi) prodali těsně po politickém převratu v r. 1989 do Švýcarska zlato v hodnotě dvou miliard marek a získané peníze uložili na tajných kontech v zahraničí. Stasi nabídla zlato prostřednictvím své krycí firmy Impag švýcarské akciové společnosti Jenzen. V západoevropských bankách bylo v té době uloženo celkem 50 až 100 tun východoněmeckého zlata. Stasi denně dodávala tunu zlata po cihlách vážících 12,5 kilogramu. Stasi ve své nabídce souhlasila s desetiprocentní slevou a švýcarská společnost Jenzen na tento "obchod" přistoupila.
Německý privatizační úřad se o existenci krycí firmy Impag dozvěděl až v roce 1992, a protože bez jeho souhlasu nesměla dělat žádné obchody, podal na jejího ředitele trestní oznámení. Šéfem Impagu byl bývalý vysoký důstojník Stasi Karlheinz Tasselkraut.
ŠVÝCARSKÝ ZÁKON
1. Banky ve Švýcarsku mají povinnost zjistit identitu klienta i jeho hospodářské oprávněné osoby při otevírání účtu. Jsou stanoveny hranice při přejímání peněz, které banky mohou vzít, aniž by identifikovaly klienta. Tato hranice je velmi nízká.
2. Existují bankovní komise, které stanovují závazné předpisy.
3. Banky mají své interní předpisy.
Konto na číslo existuje, ale pokud si ho chcete otevřít, banka se navíc ujistí, kdo jste. Identifikuje si svého zákazníka a přesvědčí se i o osobě hospodářsky oprávněné.
Státní zákon popisuje praní peněz jako trestní čin a ukládá i tresty do pěti let vězení.
V případě trestního řízení pro výše uvedené poskytuje Švýcarsko právní pomoc. Například zablokování Markosových peněz (Filipíny).
Tato žádost o právní pomoc se musí podávat přes švýcarskou vládu, a nejenom přes banku.
Banka má právo tyto účty zablokovat a v případě, dojde-li k odsouzení, v rámci mezinárodní právní pomoci, dojde k predispozicí na oprávněného majitele. Jsou to výjimečné případy, například: "Spain connection" - pašování cigaret.
Existuje zvláštní oddělení, které se tím zabývá.
CZECH MADE ZÁKON
Český zákon proti praní špinavých peněz neexistuje. Různé politické strany jistě z této problematiky budou těžit politický kapitál. Bude to stejné, jako když zloděj bude volat: Chyťte zloděje! Daniel Kroupa (ODA) se obává, že po neschválení návrhu proti praní špinavých peněz bude nyní parlament pod tlakem veřejného mínění zahlcen daleko radikálnějšími poslaneckými návrhy, které mohou opravdu ohrozit pověst našeho bankovnictví.
V USA, kde není možnost prokázat původ nabytého majetku - zabavuje se. Profituje z toho státní rozpočet i policie.
Bude takový zákon platit i u nás se stejnou sankcí a motivací? Postihne i sametovou dobu "pravdy a lásky" bez spravedlnosti? Dosáhne kvality CZECH MADE? Nebo CZECH ŠMEJD.
Autor: Jaroslav Kroupa Necenzurované Noviny ročník 4, výtisk 7/ 1994
ROZHOVOR S GENERÁLNÍM ŘEDITELEM AUSTRIA BANK
V Necenzurovaných novinách č. 1 tohoto roku byla otištěna velmi zajímavá zpráva z mezinárodního semináře konaného dne 14. 12. 1990 v Praze na téma, trestně právní ochrany ekonomiky. Zároveň byl otištěn rozhovor s předsedou Parlamentu ČR Milanem Uhdem na téma praní špinavých peněz. Podle názoru zahraničních odborníků na výše jmenovaném semináři je naše republika výhodným místem pro praní špinavých peněz. Doporučovali již tehdy velmi pečlivě zkoumat zdroje finančních prostředků. Na druhé straně Milan Uhde v rozhovoru prohlásil: "Všichni ti ekonomové si uvědomovali, že všechny ty peníze nepocházejí z čistých zdrojů, ale jiná cesta tu nebyla (rozuměj cesta privatizace). Špinavé peníze se mimo jiné používají ke korupci státních úředníků v ekonomické a politické oblasti. Dne 4. února 1993 se v Brně uskutečnilo slavnostní otevření rakouské pobočky BANK AUSTRIA. Tato rakouská banka má již pobočku v Praze, ale i v Hongkongu. Generální ředitel BANK AUSTRIA pan Dr. René Alfons Haiden mi poskytl tento rozhovor.
JAROSLAV KROUPA: Předseda Parlamentu ČR Milan Uhde řekl, že špinavé peníze se hrozí stát mocností. V současné době se ve světě vytvořily systémy pro boj s fenoménem špinavých peněz. Spolupracujete s některým systémem a jak? RENÉ ALFONS HAIDEN: Od 1. ledna tohoto roku máme nový bankovní zákon. Tento zákon obsahuje několik paragrafů, které upravují otázku praní špinavých peněz. To znamená, že se jedná o peníze, které mohou pocházet z různých kriminálních činů, a samozřejmě také z mezinárodního obchodu s drogami. Rakouské banky jsou tedy vázány zákonem. Detailní ustanovení se ještě zpracovávají, ale již od začátku tohoto roku, především velké banky, zřídily velká oddělení ve svých bankách, která se tímto problémem zabývají. U nás v BANK AUSTRII máme vyčleněny asi čtyři odpovědné pracovníky. Jestliže nastanou nějaké problémové případy (jedná-li se o větší převody v cizí měně z ciziny, nebo od nás do ciziny), jestliže někdo z pracovníků má určité podezření, pak ta oddělení, která se touto problematikou zabývají, se obrátí na centrální pracoviště, a ti čtyři odpovědní pracovníci musí potom rozhodnout, co se bude dál dít. Je to vedoucí právního oddělení, vedoucí veškerého zahraničního platebního styku, expert v oblasti obchodu s cennými papíry a jeden zástupce, který to dělá jako hlavní povolání. Ten byl dříve v zahraničí nebo v oddělení zahraničního styku. Když se dojde k názoru, že to podezření bylo oprávněné, tak se v souladu se zákonnými ustanoveními provede hlášení centrálnímu pracovišti úřadu na ministerstvu vnitra. Konkrétně je to Generální ředitelství pro veřejnou bezpečnost. Na ministerstvu vnitra se zkoumá, jestli to podezření bylo odůvodněné. Pokud bylo odůvodněné, postupuje se normální právní cestou. To vše se děje při plném zachování bankovního tajemství. Věc je choulostivá, mohlo by se koneckonců ukázat, že vlastně všechna ta podezření nejsou odůvodněná.
JAROSLAV KROUPA: Za jak dlouho jste vyškolili vaše odpovědné pracovníky, kteří rozhodují, zda podezření na špinavé peníze ohlásí ministerstvu vnitra?
RENÉ ALFONS HAIDEN : Již od loňského roku víme, že taková nová opatření přijdou a všechny rakouské banky dohromady zpracovaly materiály týkající se této problematiky a my jsme podobně jako německé banky nechali vyrobit tzv. naučný film, který má říci, co se vlastně chápe tím pojmem praní špinavých peněz a jak se v takových případech chovat a co dělat.
JAROSLAV KROUPA : Jak dlouho trvalo to školení těch odpovědných pracovníků?
RENÉ ALFONS HAIDEN : Tihle čtyři lidé měli již zkušenosti v bankovních odděleních. Nějaké extra školení nebylo nutné. Ale samozřejmě, že jsme v posledních týdnech a měsících všechny zástupce těchto oddělení informovali a dávali jsme jim průběžné informace. Tento proces ale bude ještě nějakou dobu trvat. Dá se říci, že jsme s touto přípravou začali v posledním čtvrtletí roku 93. Musíme ale počítat s jedním nebo dvěma čtvrtletími na to, aby se v takové velké bance připravily adekvátní instrukce, aby se zaručilo, že se pracovníci podle toho budou chovat.
JAROSLAV KROUPA : To je tzv. anglický způsob, ten váš systém, ale existuje ještě americký způsob, kde je ohlašovací povinnost u plateb nad deset tisíc dolarů a kromě toho se v tomto systému zabavují majetky, kde nebyl prokázán čistý způsob jejich nabytí, a z toho profituje nejen stát, ale i policie.
RENÉ ALFONS HAIDEN : Už dávno před tímto zákonem jsme uzavřeli dobrovolnou džentlmenskou dohodu, a to, že všechny banky za spoluúčasti ministerstva financí a Národní banky při částkách nad patnáct tisíc ECU, tzn. nad dvě sta tisíc šilinků, vyžadovaly od zákazníka, aby se prokázal osobním průkazem...
JAROSLAV KROUPA : Špinavé peníze hrozí státu. Hrozí špinavé peníze bance? Náš premiér Václav Klaus je znám svým výrokem, že nezná špinavé peníze. Mohl byste se k tomu vyjádřit?
RENÉ ALFONS HAIDEN : Na to nemohu odpovědět. Ale je jasné, že na celém světě existují peníze z kriminálních činů, z obchodů s drogami... a že v důsledku mezinárodního spojení přes banky existují zcela určitě pokusy udělat ze špinavých peněz peníze čisté. Já si ale myslím, že v naší zemi jsme těmito opatřeními již natolik učinili preventivní opatření, že nad tuto hranici 200 tisíc šilinků, což není až tak moc, tyto kriminální činy můžeme vyloučit, že je můžeme bankovně potlačit ve spolupráci s ministerstvem vnitra a policie. A od 1. ledna tohoto roku existuje spolupráce banky s ministerstvem vnitra a policie (existuje speciální skupina na Generálním ředitel pro veřejnou bezpečnost, která má za úkol potlačovat organizovanou kriminalitu).
JAROSLAV KROUPA : Bude ten váš rakouský zákon platit i pro vaši pobočku v Brně?
RENÉ ALFONS HAIDEN : Tenhle zákon platí pro rakouské banky a platí pro všechny další banky podle smlouvy o evropském hospodářském prostoru, kde jsou ovšem kompetence rakouského ministerstva financí. Snažíme se tato ustanovení dodržet. Pokud jsou ale v té zemi příslušné národní zákony, které jsou přísnější, pak je dodržujeme samozřejmě také. Naopak rakouský zákon platí pro všechny rakouské a zahraniční banky v Rakousku.
JAROSLAV KROUPA : V případě podezření na špinavé peníze u nás se obrátíte na centrální pracoviště ministerstva vnitra v Rakousku?
RENÉ ALFONS HAIDEN : To se bohudíky u vás ještě nestalo, a nevím, jestli tato situace nastane. Pokud jsou u vás už na tohle předpisy, tak se budou používat především tyto domácí předpisy. To znamená, jestli existuje nějaký úřad nebo místo...
JAROSLAV KROUPA: Neexistuje.
RENÉ ALFONS HAIDEN : Pak to je otázka. Určitě ti odpovědní kolegové zatelefonují do mateřské společnosti a prostřednictvím centrální rakouské ohlašovny se budeme snažit zde iniciovat interpelaci dejme tomu na úrovni policie, nebo ekonomické kriminální policie či prostřednictvím ministerstva vnitra.
JAROSLAV KROUPA : Proč až tak pozdě vznikl v Rakousku tento zákon?
RENÉ ALFONS HAIDEN : Je součástí bankovního zákona. Jednalo se o něm již asi před dvěma roky. Již před dvěma roky, jak jsem již řekl, platila džentlmenská dohoda, že se banky dobrovolně zavázaly ohlašovat platby nad patnáct tisíc ECU. Nyní tato dobrovolnost je fixována zákonem.
JAROSLAV KROUPA : Jak dlouho se uchovává evidence těchto plateb?
RENÉ ALFONS HAIDEN : Pět let...
JAROSLAV KROUPA : Proč až tak pozdě se s tím začalo?
RENÉ ALFONS HAIDEN : V Rakousku prostě nebyla potřeba. Nemělo smysl dělat nějaký separátní zákon o praní špinavých peněz. Tohle jsou tři paragrafy tohoto bankovního zákona. Jsou země, kde vůbec nemají žádná ustanovení nebo zákony. Například Česká republika.
JAROSLAV KROUPA : Náš předseda výkonného výboru Fondu národního majetku a předseda rozpočtového výboru Parlamentu Tomáš Ježek je podle pana Uhdeho toho mínění,že kdybychom podchycovali špinavé peníze v období, kdy začala privatizace, že bychom v tuto chvíli ještě žádnou privatizaci neměli.
RENÉ ALFONS HAIDEN : To je samozřejmě odvážné tvrzení.
JAROSLAV KROUPA : On je toho názoru, že bychom dodnes zřizovali kontrolní úřady na kontrolu špinavých peněz.
RENÉ ALFONS HAIDEN : Doufám, že privatizace není financována z těchto peněz, protože by to bylo i málo, na to by nestačily. Kdyby se něco takového předpokládalo, tak by nikde na světě nemohla existovat burza. Protože na burze se transferují milionové obnosy. Prodávají se, investují se... Anonymně, ale i na základě legitimování se.
JAROSLAV KROUPA : Poslední otázka. Co to jsou vlastně špinavé peníze?
RENÉ ALFONS HAIDEN : Drogy, nelegální obchod se zbraněmi, prostituce, nelegální sázkové kanceláře...
JAROSLAV KROUPA : ale u nás je specifická situace, určitý majetek bývalé totalitní nomenklatury se ztratil - to u vás neznáte.
RENÉ ALFONS HAIDEN : Správně to říkáte. U vás bývalý režim existoval jaksi od konce války. Máte pravdu, že zde existuje určitý zlom, kdy starý režim mohl transformovat finance do zahraničí. A jsou země, které všichni známe, kde jsou tyto možnosti. Ale je otázka, co k těmto špinavým penězům patří. To jsou především peníze, které přicházejí z USA, které vznikly s obchodem s drogami. Potom zcela určitě všechny peníze, které vznikly nějakým způsobem z kriminálních činů.
JAROSLAV KROUPA : U nás se totiž říká, že kdyby se tyto peníze kontrolovaly, že by šly do zahraničí a ochudila by se Česká republika. Šly by třeba do Rakouska.
RENÉ ALFONS HAIDEN : Jak jsem již řekl, tyto peníze nemohou jít do zahraničí, například do Rakouska. Jsou zde přísná pravidla. V Německu je hranice patnáct tisíc marek - pro legitimování se. V posledních letech všechny západoevropské země vydaly přísná zákonná opatření pro boj proti špinavým penězům, a proto si myslím, že není možné, aby se tyto peníze transferovaly do západoevropských zemí.
JAROSLAV KROUPA : Myslíte tím i peníze KGB?
RENÉ ALFONS HAIDEN : Z kriminálních činů vzniklé. Kdo ty peníze poukazuje a kdo má špatné svědomí, tak určitě ty peníze nebude ukládat v těch zemích, kde mají tuto povinnost legitimování se. Musíme čekat ještě pár let, aby se tyto nové předpisy prosadily ve všech zemích. A existuje stále ještě možnost hranici legitimované částky redukovat... U vás je toto hlavní téma?
