Koncem středověku trpěla celá Evropa nedostatkem zlata. Malé výtěžky z dolů nedokázaly pokrýt potřebu. Evropané neměli co nabídnout jako protihodnotu zboží z Dálného východu, jakým bylo koření, vonné látky, jemné tkaniny, jižní ovoce, perly, diamanty atd. Hlavního platidla, zlata, se nedostávalo, protože většina produkce mizela nevyužita v pokladnicích panovníků, šlechty a bohatých měšanů. Panovníci viděli jediné hledisko z této situace v hledání zlata za hranicemi svého kontinentu.
mohlo by se říci, že bez přepychového zboží z Dálného východu se mohli lidé obejít, což je částečně pravda, ne ale bez koření a vonných látek. Koření se používalo pro nakládání potravin z důvodu jejich uchování, vylepšovala se jím chu piva a vína. Z koření lidé vyráběli léky proti četným epidemiím nakažlivých nemocí. Vonnými látkami se částečně nahradilo nedodržování osobní hygieny, zlepšení vzduchu v nevětraných místností a používaly se i při bohoslužbách.
Obchodní cesty mezi Orientem a Evropou byly dvě: karavanní cesty z Indie do Malé Asie a námořní cesta přes Arabské moře do egyptské Alexandrie. První cesta byla v moci Benátčanů, a druhou kontrolovali arabští obchodníci. Benátky i Arabové měli tučný zisk z cla a odsávali evropským státům značné finanční prostředky.
Do tohoto věky trvajícího uspořádaní zasáhla ničivým způsobem turecká rozpínavost. Tlak směřoval na Balkán a do Černomoří. Do 15. století se boje odehrávaly převážně na pevnině, ke konci století se z Turků stala i silná námořní mocnost, jejíž sílu nebylo radno podceňovat. Pod náporem Turků se zhroutila byzantská říše a italští obchodníci postupně vyklizovali své černomořské pozice.
Turecko nezastavila ani zdrcující porážka v bitvě u Lepanta roku 1571. Turecká flotila čítající asi 270 válečných lodí byla zničena. Přes to se turecká moc v Černomoří udržela, což znamenalo konec obchodu Benátčanů s Orientem. Evropa se dostala do nezáviděníhodné situace. Sice sama zbohatla, nebylo už možné obchodovat s Orientem původním způsobem. Bylo potřeba nalézt nové obchodní cesty vedoucí mimo středozemí.
Dobývání Afriky
Na počátku 15. století byly známy rozměry Afriky velmi mlhavě. Původně se myslelo, že je Afrika mnohem menší než doopravdy byla. První výpravy vedl Jindřich Mořeplavec už ve dvacátých letech 15. století. Postupně plul dál a dál až se dostal k nejzápadnějšímu výběžku Afriky, který nazval Zeleným mysem. Užaslí Portugalci totiž vpluli do tropické oblasti hýřící zelení, na místa dnešního Senegalu. Tam se Portugalci dostali k černému zlatu, získaného za prodej otroků. Následovali obrovské masakry a hony na domorodce . Otrokářské trhy v Evropě dosud prosperovaly a zisk z prodeje otroků se stal hlavním zdrojem zisků Portugalska.
Plavby dále na jih pokračovaly a po deseti letech se konečně Portugalci dostali k tomu vytouženému, což bylo zlato. Sice ne k jeho zdroji, ale získaly ho výměnou méněcenného zboží s domorodci. Portugalský král i šlechta velmi zbohatli. Vznik námořní trasy mezi Pyrenejským poloostrovem a Guinejským zálivem přilákal pozornost pirátů. Portugalsko nebylo schopno si svoji trasu ohlídat a tak se na zdroji zlata přiživilo i Španělsko.
Neustálé potyčky přiměly Portugalce uzavřít roku 1479 se Španělskem mír. Navíc si rozdělili tenkrát známý svět na zájmová území. Tato smlouva nezahrnovala státy které se teprve připravovaly na dobyvačné plavby a lupiče, kteří nadále pokračovali ve své činnosti.
V následujícím desetiletí se uskutečnily další velké výpravy a v roce 1488 kapitán Bartolomeo Diaz dosáhl jižní výspy Afriky, kterou nazval Bouřlivým mysem, jenž je dnes znám jako mys Dobré naděje.